Viva LAS VEGAS!

Úvod
Kdo jsem
Pool obecně
Expedice USA
CK Roadmonster
Letectví
VATSIM
Návštěvní kniha

Poznámka k fotkám: Pokud se na některý z obrázků budete chtít podívat v plné velikosti, klikněte pravým myšítkem a zvolte "Zobrazit obrázek". Uživatelům používajícím IE můžu tak maximálně poblahopřát a doporučit Mozillu :-P (ale každopádně si můžou obrázek stáhnout a zobrazit ve svém PC).

Challenge No. 17 - cesta domů... uf, nějak to uteklo.

[111216_2045UTC-8]
Touhle dobou jsme už měli být přes půl hodiny ve vzduchu (a já měl mít před sebou na tácku něco k snědku). Místo toho posloucháme omluvy od British Airways, které původně ohlášené půlhodinové zpoždění natáhli už na devadesát minut. No, nevadí. Stejně jsem měl v Londýně pět hodin čekat na spoj do Prahy a tady narozdíl od Heathrow fungují zásuvky i wifi. Za předpokladu, že ten spoj neprošvihnu, jsem spokojen. Rozhodně nehodlám v Londýně nocovat, mám v neděli v Praze přece další turnaj! Takže se uvidíme na vánočním turnaji v Řipské ;) Všem, kteří tenhle blog dočetli až sem, děkuju za zájem a smekám před jejich trpělivostí.
CHEERS!

Challenge No. 16 - poslední týden Expedice!

[111216_0130UTC-8]
Poslední turnaj na americkém území jsem měl naplánovaný zase v Cue Clubu. Richard se tentokrát odstranil z cesty sám, už před turnajem mi říkal, že mu to přestalo jít a že si bude muset od kulečníku na pár dní orazit. Ostatně i já jsem málem hned v prvním zápase prohrál (začátky vážně neumím), ale pak to byla volná cesta až do finále. Možná snad až moc volná - nehrál jsem žádný skvělý kulečník, ale štěstí bylo vždycky hned po ruce. Soupeři se většinou po mé chybě velmi špatně dostávali z basy a jednomu jsem dokonce omylem nadělil prase.
Na finále nastoupil rozjetý Dwaine, který měl za sebou několik zápasů v řadě a ze začátku kazil jenom proto, že ze mě měl strach. Já ovšem měl za sebou hodinové čekání a byl úplně vystydlý, navíc se mi během té hodiny někam zatoulalo štěstí, takže milý Dwaine bohužel poměrně brzo zjistil, že pro strach není důvod, přestal kazit a smetl mě 2:5. Protože se tu hraje plné double KO, dostal jsem druhou šanci (kterou tu bůhvíproč zkracují na tři vítězné). Dwaine začal esem a pokračoval kombinací. Takže když jsem se za stavu 0:2 do tří konečně dostal na stůl, byl jsem vzteklý jako pes a to mě konečně probudilo. Teda - jenom na jednu hru. Tu jsem dohrál, ale hned v další hře jsem při nijak těžkém strku udělal další zbytečnou chybu a pak už jen pozoroval, jak Dwaine dohrává. Naprosto nepochopitelně se zabasoval na předposlední kouli, basu netrefil a tím mi nechal i druhý bod. Další hru už nehrajeme a peníze si dělíme. Oba jsme tak vystresovaní, že se nám nechce nic riskovat.

[111215_0230UTC-8]
Na středeční večer jsem se vypravil do Mickey's, abych se tu pokusil napravit reputaci pošramocenou minulý týden stupidní semifinálovou prohrou. Začínám s Daltonem, kterému mám dát nechutný handicap 6:0 do desíti. To je u hráče schopného zahrát vždycky nějaké tři až čtyři koule v řadě problém. Navíc ještě hned v úvodu zápasu něco kazím, takže to máme 1:8. Bída. Potom se konečně naučím neřešit problémy za soupeře a čekat na jeho chyby. Docela to pomáhá, Dalton se basama trochu unaví a já můžu volněji dýchat. Nakonec z toho ještě máme drama, které vyhrávám 10:9.
Pokračuju handicapem 4:0 do desíti s dobrou známou Lou, která míří ke stolu s pohledem bohyně zkázy po nějaké vzrušené debatě s organizátorem. Na můj dotaz odpovídá, že tenhle stůl prostě nenávidí. "Á, výborně," odpovídám, "já myslel, že nenávidíš mě". "To taky", směje se a hned vzápětí mi po nepodařeném push-outu dohrává hru. Pak se chvilku taháme a už prohrávám 6:1. Naštěstí zase vymýšlí ptákovinu a nechává mi otevřený stůl. Stav je ještě 3:7, ale pak mi naskakuje turbo a otočím zápas do vedení 9:8. Další push-out naštěstí zvládám dobře a Lou je z turnaje venku. Kdyby tahle holka utratila nějakých sto padesát nebo dvě stě babek za profíka, co by ji naučil vymýšlet dohrávky hlavou místo kolenem, mohla by se svým bezvadným strkem mít ty peníze za týden zpátky.
Postup v turnaji mi zaručil místo na jednom ze dvou místních "prémiových" stolů. Vypadají stejně, jako ostatní, ale hraje se na nich (přinejmenším mně) úplně jinak. Opět začíná všechno fungovat, rozstřely, přívody, dohrávky... sen každého hráče. Prvnímu soupeři na stole dávám takový kotel, že zápas vzdává ve chvíli, kdy mu srovnám handicap (0:5) a ještě přidám hru.
Druhý se pro změnu tváří znuděně, během mé hry si jen tak šťouchá ještě vedle na stole a to mě bezpečně udrží v té správně nasměrované nenávisti. Nad hrou samotnou ani moc nepřemýšlím, jenom si hlídám čistou hlavu, rovnou ruku, počítadlo. A taky nepouštím ze zřetele, že buranskej frajírek tvářící se jako kdyby měl lepší věci na práci, má okamžitý nárok se těm věcem začít věnovat místo tohoto turnaje. Ono už to hraje samo ;)
Můj finálový soupeř za mnou přichází s obvyklým návrhem. Docela bych si zahrál, ale nakonec s rozdělením peněz souhlasím. Je jedna hodina ráno, mám za sebou výlet v poušti + čtyři vyčerpávající zápasy bez přestávky a nejsem si jistý, jestli mám síly ještě na dvě hodiny, nebo na dvě minuty. Navíc by to byl zápas bez handicapu, což leccos vypovídá o jeho předpokládané délce a taky trochu o kvalitách soupeře. Kašlu na to, nechci si dnešek pokazit ;)

[111214_1830UTC-8]
Na středeční odpoledne jsem měl v plánu výlet do Mohavské pouště, jejíž velkou část jsem už projel při přejezdu z LA do Vegas a konkrétně Mojave National Preserve se mi z auta zdála dost pěkná na samostatný výlet.
Najdete tu všechny možné druhy pouště od vysokohorské se sněhem, přes strmé svahy až do keříkatých rovin a píšečných dun. Vlastně stačí koukat z okýnka a zastavovat na focení (někdy ani to ne, protože auto má tempomat a zatáčet není kam), což výborně odpovídá dalšímu bodu plánu a to sice nezničit se před večerním turnajem. Na místních rovinkách se také velmi špatně dodržuje limit 55MPH. Policejní auto se do keříků neschová a vrtulníky sem normálně nesmějí.
Díky vysoké poloze a minimální vlhkosti je tu úžasně čirý vzduch, který může nezvyklého cestovatele docela slušně zmást (například hory na fotce jsou skoro 20km daleko). Docela běžně uvidíte pár domků v údolí, ke kterým pak ještě půl hodiny jedete. Celá rezervace má rozlohu přibližně Středních Čech, je v ní jedna trať, tři vzájemně se protínající silnice, dvě vesnice a pak už jen hory, pumy, hadi a pavouci. Jo a taky krysa klokaní (překládám místní označení Kangaroo Rat, bůhví, jak se to jmenuje česky), kterou jsem se snažil nalákat před objektiv, ale byla už příliš velká tma a krysa moc stydlivá :).

[111213_2330UTC-8]
V úterý jsem měl nakupovací den. Nejdřív jsem tu obkroužil jedno centrum (veliké spíš jako menší městská čtvrť) a koupil několik drobností domů, ale největší nakupování mě překvapivě čekalo večer v Cue Clubu. Jeden chlapík mi tu prodal další špičku k mému tágu (už mám čtyři, asi je začnu sbírat), za cenu přibližně dvoutřetinovou, kterou by stála v Evropě - kdyby byla v Evropě vůbec k sehnání. To byl na turnaji bohužel jediný úspěch. Los mi ve druhém kole přihrál Richarda, co jsem tu s ním hrál minule finále, a ten mě těsně porazil 4:5. V béčku jsem pak udělal v zápase s Filipíncem Eddiem dvě nevynucené chyby a prohrál 2:3. Hm.

[111212_1500UTC-8]
Ráno (no, spíš kolem poledne) jsme vyzkoušeli hroskou dráhu v kasinu New York-New York a pak už byl nejvyšší čas odvézt Romana na letiště. Nějakou dobu se proplétáme mezi nadjezdy, podjezdy a parkovišti pro dlouhodobé stání a když konečně najdeme rychlé stání pro vyložení cestujících a zavazadel, zase tam není nikdo, kdo by nám udělal společnou fotku. Naštěstí zrovna za námi zastavuje policejní auto a tak se hned vrháme k policajtovi, že to Romanovi za chvilku letí a jestli by teda nebyl tak hodný. Vysvětluju mu, kde co jak zmáčknout, napodruhé se mu to podaří a my moc děkujeme. Teprve pak z lehce zaraženého policajta skoro nesměle vypadne, že za náma vlastně zastavil hlavně proto, že jsme tááámhle o kus dál projeli stopkou.
Propouštíme Romana, aby stihnul letadlo, já po chvilce hledání najdu řidičák i papíry k autu (je to po měsíci přendavání z batohu do batohu skoro zázrak, že to mám všechno u sebe) a před autem pánovi vysvětluju, že mě to moc mrzí a že se mi to povedlo nejspíš hlavně proto, že stopka je dole, kdežto všechny ukazatele terminálů, ramp a parkovišť nahoře. Že to teda samozřejmě neznamená, že to není moje chyba a že jsem byl asi nepozorný, protože jsem na tom letišti poprvé. Mám na tváři kajícný výraz a mluvím a mluvím a mluvím. Moje nejlepší zbraň (nejenom) v Americe ;) Policista pokýve hlavou a do mého nádechu se mu podaří říct, že si potřebuje prověřit moje papíry a že když se s ním bavím, rád by viděl moje ruce (venku je zima a mám je zaražené hlluboko v kapsách). S další mnohomluvnou omluvou je opatrně vytahuju a jdu si počkat do auta. Nakonec přijde a zeptá se, jestli jsem už v Americe někdy dostal pokutu. Odpovídám, že ne a tentokrát zase chvilku povídá on. Že je velmi nebezpečné projíždět stopky a že by do mě mohl někdo nabourat. Vysvětluje mi to s tak upřímnou obavou o mojí bezpečnost, že pomalu jihnu. V duchu si říkám, že bych možná i ty rychlosti mohl alespoň přibližně dodržovat. Nakonec mi popřeje šťastnou cestu, vrátí mi doklady a propouští mě bez pokuty. Smsku Romanovi píšu teda radši až z hotelu a celou cestu si říkám, že by ze mě pán měl radost.

[111212_0400UTC-8]
S Romanem jsme dlouho vymýšleli, kdy a jak nejlíp by měl dorazit. Ladili jsme to tak dokonale, až málem propásl Mosconi Cup, nicméně večer jsme chtěli vyzkoušet zajímavý podnik Double Diamonds 2 Tournaments, kde jsem ještě nebyl a kde uváděli možnost si zahrát dva turnaje za jediný večer. Romanova cesta do Vegas se totiž smrskla z původně plánovaných 2-3 dnů do pouhých 24 hodin, tak jsme je chtěli maximálně využít.
Plni očekávání jsme dorazili na místo ještě se slušným předstihem a objevili smrdutý, zaplivaný bar čítající všehovšudy tři naprosto zbořené, žetonové šestky (vlastně měli ještě jednu za rohem, ale na té dokonce i místní strejcové odmítali hrát, křivá byla už od pohledu a na kdysi dávno červeném plátně byly obrovské fleky - doufám, že jen od piva). Cigaretová mlha všude kolem mě opět rozkašle a vztekle přemýšlím, proč nemohli do kalendáře alespoň napsat, že se tu hraje na barbox stolech.
Být tu sám, rovnou bych se na místě otočil a odjel. Jenže jsme si strašně chtěli zahrát a pro nedělní večer neměli alternativu. Jediný další turnaj v Pool Sharks je vyhrazený "B" hráčům, což sice nevím přesně, co by mělo být, ale zcela stoprocentně vím, že nás nepustí hrát. Těch 450km do Hard Times v LA prostě nestíháme ;)
Podle očekávání každý stůl někde někam zatáčí, superlevné, lehké a omlácené koule poskakují dle vlastního uvážení a místní hráči nám na dva vítězné ukazují, jak je důležité znát zdejší green :-D Já šel v prvním turnaji hned "na dva řezy", ve druhém nějakým omylem jeden zápas vyhrál a vypadl až pak. Romanovi se v obou turnajích podařilo něco vyhrát, ale v každém z nich skončil dávno před jakýmkoliv úspěchem.
Znechuceni opouštíme lokál a jedeme vyzkoušet hernu, ve které se sice nehraje žádný turnaj, ale o které jsem slyšel jen to nejlepší - Best Billiards. Tady je to úplně jiná písnička, po strašně dlouhé době dokonce dostávám preso (jinde tu presovač v hernách nenajdete, jenom obyčejnou, nahnědlou vodu z kávovaru), objednáváme si ke kulečníku pizzu a hrajeme až do tří do rána. Atmosféra je tu poklidná, pár místních se baví u baru a o stůl dál vysvětluje Mike Massey jednomu mladému klukovi základy přívodů kvartou. Vzadu má herna navíc ještě dvě oddělené místnosti s kulečníkovými stoly pro větší soukromí. V jedné se zrovna hraje, možná o pořádný balík.

Challenge No. 15 - Mosconi Cup

[111211_1600UTC-8]
Tým Europe dal Američanům v prvních třech dnech takovou sodu, že to v neděli ráno vypadá na rychlou ránu z milosti v jediném zápasu. Místo toho se stoupající nervozitou pozoruju, jak nejdřív Nick van den Berg a po něm i Darren Appleton bez většího odporu podléhají rudému nebezpečí. Na jednu stranu jsem skoro rád, že si alespoň víc užiju místní naprosto unikátní atmosféru, na druhou stranu začínám přemýšlet nad tím, jak katastrofální fiasko by pro Evropu bylo ztratit turnaj s vedením 10:5.
Někdy během zápasu Archer-Appleton dorazil do arény Roman Mirakhmedov rovnou z letiště a tak se na třetí zápas díváme spolu. Rodney "Rocket" Morris versus Niels "Terminator" Feijen. Na třetí pokus Evropa vyhrává, když Rodney působil během zápasu stejně odevzdaně, jako předtím oba Evropani. Přemýšlím, co budu dělat s tričkem z Hard Times Billiards. Je na něm velká americká vlajka, nápis Mosconi Cup a motto "Bring it back where it belongs" - no možná s ním půjde alespoň vytřít podlaha :o)))

[111210_2000UTC-8]
Dneska jsem měl být v MGM aréně a koukat na 3. den Mosconi Cupu. Místo toho piju čaj, smrkám, kašlu, chrchlám a je mi blbě. Naštěstí na live scoringu vidím, že to chlapci v modrých tričkách celkem obstojně zvládají i beze mně ;)

Challenge No. 14 - The Grand Canyon aneb jak se dokonale zničit

[111209_0300UTC-8]
V pátek ráno jsem vstal v půl čtvrté ráno, popadl sbalené věci a vyrazil do Grand Canyon National Park. Ono to na mapě sice vypadá jako kousek, ale z hotelu to je přesně 457km a protože jsem z jistých důvodů chtěl být u kaňonu v devět ráno, musel jsem si k tomu navíc připočíst ještě další hodinu (Arizona je už v jiném časovém pásmu). Naštěstí v poušti mezi čtvrtou a sedmou ráno nenajdete ani provoz, ani policajty, takže to docela slušně uteklo a tu devátou jsem stihl na minutu přesně.
Na světě jsou dva druhy lidí: Ti, co budou měsíc jíst třeba jenom suchý chleba proto, aby se mohli proletět helikoptérou v hlubokém kaňonu a ti, kteří do helikoptéry nevlezou ani kdyby za trest museli měsíc jíst suchý chleba. Protože rozhodně patřím do první skupiny, už kolem desáté se poutám do levého sedadla vedle pilota a startujeme směrem ke kaňonu. Je nejširší, nejdelší, nejhlubší... možná není nejhezčí, ale je prostě GRAND. Nic vás na něj nepřipraví, nemá konkurenci a po jeho zhlédnutí budete na každý další kaňon koukat s úsměvem jako na takovou menší rokli. (Jo, vlastně jsem četl o jednom ještě větším kaňonu, tak se na něj možná někdy zajedu podívat. Je tuším na Marsu.)
Po přistání jsem si autem popojel k okraji a až do západu slunce běhal po okraji kaňonu s foťákem a cvakal a cvakal. Přestože jsem se důkladně oblékl, podařilo se mi u toho prochladnout. Jižní okraj je ve výškách kolem 2100mnm s denní teplotou kolem 3°C a pokud k tomu silně fouká, nemáte s obyčejnou zimní bundou moc šancí. Už na cestě zpátky si pouštím topení v autě naplno, ale nepomáhá to. Smrkám, kašlu, točí se mi hlava a větřím průšvih. Když se mi konečně někdy po jedenácté podaří doplazit do hotelové postele, mám už chřipku v plném proudu.

Challenge No. 13 - 3. třetina zápasu já versus USA začíná: Vegas!

[111208_2230UTC-8]
Ve čtvrtek navečer jsem sbalil foťák, stativ a peněžku doplnil sto dolary určenými k podpoře místního gamblerského ruchu. Las Vegas Strip je taková "trochu" větší ulice, jejíž nejslavnější část vůbec není v Las Vegas, ale to je v Americe celkem běžná věc. Například Hollywood není město, ale čtvrť v Los Angeles, kdežto West Hollywood není část Hollywoodu, ale samostatné město. A když z něj pojedete na západ, dojedete do West Los Angeles. Pak se v tom vyznejte.
Takže zpátky do pouště: Jdete-li s foťákem po Stripu, stáváte se automaticky terčem letáčkářů, kteří tu operují ve smečkách o třech až pěti jedincích, přičemž po každých dvaceti metrech se na vás vrhá nová smečka. Drtivá většina nabízí zaručeně nejžhavější děvčata ve městě (jejich fotky nejspíš jeli pořídit do Evropy, protože po ulicích tu nic ani vzdáleně podobného nechodí), menšina pak nabízí zaručeně nejlepší kasina, ojedinělí excentrici pak všechno možné od masáže chodidel až po výlet vrtulníkem či půjčení Ferrari. Chvilku zkouším se zdvořilým úsměvem vrtět hlavou, ale pak už mi trochu vadí (zejména když mě obletují při manévrování stativu s foťákem do vhodné pozice) a brzy zjistím, že je nejlíp odrovná hlasité, jasně vyslovené, české "NECHCI!"
Strip je ale jinak úžasná věc. Architekti se tu vážně vyblbli. Mrakodrapy do véčka, do oblouku, imitace pohádkového hradu, minikopie newyorského Manhattanu, pyramida i se Sfingou, kus Paříže se zmenšenou Eifelovkou i vítězným obloukem a tak podobně. Ve velkém jezírku před Bellagiem se každých 15-30 minut spustí fontány a hned máte představení i s hudbou (viděl jsem čtyři a každé bylo jiné - určitě se tam ještě zajdu podívat). Naprostým základem je, že všechno musí být jasně osvětlené, každý dům jinou barvou a ještě nejlíp když se ty barvy mění. Pravděpodobně proto, že uvnitř jsou kasina beznadějně stejná: Ve všech vás nejdřív uvítají nekonečné řady hracích automatů a někde za nimi potom stoly se živou hrou, víceméně asi tisíc způsobů, jak peněžence pustit žilou. Ale i tady najdete pokusy o výstřednosti. V MGM Grand můžete posedět v baru, kde se kousek od vašeho stolu (za sklem) povaluje párek živých lvů a když je jejich ošetřovatelé krmí holýma rukama, je to docela atrakce. V jiném kasinu máte rovnou od automatů schody vedoucí na horskou dráhu a ještě v jiném pohádkovou vánoční krajinu s tučňáky, ledními medvědy a Santa Clausem (všechno z polystyrenu, ale hýbe se to). Na Las Vegas se mi nejvíc líbí, že je tu obrovská spousta atrakcí, které jsou k vidění zdarma nebo za skoro srandovní ceny. Je celkem jasné, kdo to všechno platí - abych nestál úplně stranou, odnesl jsem svých sto dolarů do Bellagia a nechal si rozdat pár blackjacků (ale už po padesáti jsem si řekl, že je to tu vlastně úplně stejná nuda a těch druhých padesát utratím za něco jiného).

[111207_0300UTC-8]
Povzbuzen dobrým vstupem na místní scénu se hned druhý den ženu do Mickey's Cues & Brews. Sem už dorazilo Holanďanů pět (asi jim postupně dorážejí posily) a ze vzrušeného dohadování mezi Xandrem a Jurunem vyrozumím, že ten druhý tomu prvnímu nesbalil jeho hrabičky. Xandr je bez nich prakticky odepsaný, chvíli zkouší hrát s rezervní špičkou, na kterou namontoval nám známé plastové "paroží", ale pak toho rozmrzele nechává s tím, že je to moc lehké a při strku se mu to hýbe. Chvilku přemýšlím, pak ho dloubnu do ramene a říkám: "Vem ten plastovej nástavec a pojď se mnou, něco zkusíme." Z parkoviště se vracíme s čímsi, co je velice nevzhledné, zato velmi stabilní a hlavně - funkční. Hertz se právě stal dodavatelem kulečníkových potřeb :-D
Aby zajímavým situacím v Mickey's nebylo konce, potkávám se s Angel, mladou holkou odněkud s Chicaga, kterou s sebou přitáhli Holanďani do Vegas na Mosconi. Ona se totiž posledních pět let zabývá tím, že lítá po světě a natáčí dva filmy zároveň - jeden o kulečníku a druhý o jeho hráčích s tágem v rucem, ale i bez něj. Chvilku se probíráme evropskými hráči, které zná (zná jich víc, než já), potom chvilku vyprávím o kulečníku v Čechách, až se z toho nakonec vyklube rozhovor na kameru. Ona si pak stěžuje, že v posledních třech letech točila na dvou Mosconi Cup turnajích a letos jí to prý zatrhli. Takže alespoň brousí kolem heren a sbírá materiál. No se mnou a s vyprávěním o CZ poolu rozhodně udělala terno :P
Samotný turnaj začínám až po dlouhém čekání (v prvním kole opět volný los) se Sandrou. Na tomhle turnaji je to se stanovením handicapu stejné, jako v Cue Clubu - nováčci dostávají nejvyšší z místních. Teda nevím, jak Holanďanům, ale mě ho dali. Neříkám nic, protože v herně je pár tváří ze včerejška a navíc by to asi nebylo zrovna důstojné, přestože se tady používá ten horší systém dávání hotových bodů slabšímu hráči a hraje se single KO. (Cože jsem to napsal - důstojné?? No to je gól, tyhle věci jsem ve Frisku vůbec neřešil. Nejspíš na mě zdejší pobyt začíná zanechávat mnohem hlubší stopy, než jsem tušil ;o))
Protihráčce každopádně dávám nechutných 5:0 do desíti a aby bylo hůř, po prvních třech hrách prohrávám 7:1. Pak se to nějak láme, Sandra ztrácí tu správnou koncentraci a já se konečně probouzím. Uhraju pět bodů, jeden ztratím a pak dohraju zbylé čtyři. Ke konci ještě zase kazím, ale Sandra už je tou dobou dost rozhozená a zápas mi bez větších tahanic nechává.
Ladies night pokračuje, hraju s Lou, kterou si pamatuju z Cue Clubu. Dostává 4:0 do desíti a hned první hru mi po mé nepovedené jistotě dohrává, přičemž k tomu musela zvládnout jednu skládačku o mantinel do postranní díry a dva těžké strky přes celý stůl. Pak mi ale něco nechává a stojí jí to jeden či dva body (nepamatuju se přesně), načež znova dohrává celý stůl z nespadlého rozstřelu. Uf, nejsem zvyklý na to, aby to ženská hrála takhle dobře. Její strk bych jí mohl závidět, ale zase je slabá v taktice. Po několika perfektních strcích vymýšlí kravinu a při pokusu o její zahrání kazí. Teď už dostává pořádnou nálož, dostávám se až do vedení 9:7, ale to už jsem z těch všech dohrávek v takové euforii, že si nepohlídám riskantní přívod a kazím. Holka po dvaceti minutách sezení vstává, nedává najevo žádnou nervozitu, několika bezvadnými strky hru dohrává a přidává hned z rozstřelu další bod. Absolutně nechápu, vždyť měla být přece dávno mrtvá? Naštěstí se v další hře dostávám na stůl a trochu riskantně dohrávám. Mám tuhle dohrávku natočenou od Angel, tak jestli z ní někdy nahrávku dostanu, pověsím ji sem.
To už jsem v semifinále a hraju se Sebastiánem. Amíci mrmlají, že si tu hrajeme evropské semi - Sebastián je totiž Rumun a ve Státech nežije dlouho. Dostává jeden bod náskoku a hned po hodu mincí ho udržím na židli do stavu 4:1 pro mě, kdy dostane basu. Stůl spolupracuje jako snad nikdy - všechny rozstřely padají a na stole většinou zůstává pár velejednoduchých píchnutí. Mantinely fungují, falše fungují, Amíci zírají, já si to neuvěřitelně užívám. Sebastián trefuje, ale nechává na stole jednoduchou skládačku a dostává další dva body. Život nemůže být lepší.
Za stavu 6:1 dohrávám další hru a ve snaze "ukázat těm Amíkům taky trochu kvalitního poolu" ladím jednoduchou šestku tak dlouho, až ji vyklepu a nechám stát těsně před dírou. Ještě to nevím, ale právě jsem udělal první ze dvou fatálních chyb. Jako bych si o to říkal, všechno se kazí. Sebastián udělá tři body, pak mu nepadá rozstřel. Já nemůžu dohrávat, basuju, on to trefuje do díry a znova dohrává + přidá ještě další bod. Zase mu nepadá rozstřel, dohrávám a udržím si vedení 8:6. Sebastián netrefuje, na stole však nechává basu. Tu sice trefím, ale ne do díry a těch pár jednoduchých koulí soupeř bez problémů dá. Pak znova dohrává, stav je 8:8 a už to začíná být vážné. Sebastián nemůže dohrávat, hraje push-out, já mu dávám basu, on mi ji velmi nechutně oplácí, netrefuju, dohrává. Pak mu opět nepadá rozstřel. Dohrávám velmi těžkou hru a na šestce si vyměřuju jediné místo na stole, kam po strku nechci dojet s bílou. Trefuju se tam přesně doprostřed. Sedmičku přes celý stůl skočím, bílá dojede do téměř perfektní pozice na osmičku. Snažím se o co nejlepší přívod na devítku, posílám osmičku na samý kraj díry a vyklepávám. Ty dvě koule už pro Sebastiána nejsou problém. Nafackoval bych si.

[111207_1800UTC-8]
Ve středu jsem se byl podívat na Hoover Damu a skoro mě to zklamalo - přehrada je to sice krásná, ale nemůžu si pomoct - představoval jsem si ji větší. Možná je to dáno i tím, že Černý kaňon je hodně vysoký a opticky ji zmenšuje, těžko říct. No ale skutečně impozantní je pohled z hráze po proudu. Člověku to ani nepřijde tak vysoko, dokud si neuvědomí, že ty malé, bílé krabičky dole jsou ve skutečnosti dodávky údržbářů ;)
Potom jsem se jel podívat do pouště, což od Hoover Damu není problém - můžete jet vlastně na skoro kteroukoliv stranu. Vesele jsem pobíhal mezi řídkým roštím, lehal si na focení faktusů a koukal, jestli něco nevyleze z některé z tisíců děr, kterými je poušť posetá. Čekal bych myš, nebo něco podobného, ale večer jsem se na wiki dozvěděl, že tu kromě chřestýše žijí tři druhy štírů a množství zajímavých pavouků. Zlatý prosinec!

[111206_0200UTC-8]
Cue Club mě přivítá těžkým modrým oparem. V Kalifornii jsem už skoro zapomněl, jak vypadá kuřácká herna. Jen co si promnu oči, narážím na párek holandských fanoušků, Xandra a Juruna (možná se jmenují úplně jinak, tohle je fonetický přepis), co se přijeli do Vegas podívat na Mosconi Cup (informace o tom letošním najdete tady). Xandr má cosi s levou rukou, používá ji pouze k přidržení tága při křídování a polovinu strků hraje jednou rukou, na ty zbývající používá speciální minihrabičky. Místní se nás ani nezeptají, jestli něco umíme - rovnou dostáváme všichni tři rating na úrovni jejich nejlepšího hráče, což přinejmenším u Xandra považuju za sprosté (ale zase je pravda, že zohledňovat jeho chromou levačku při udílení handicapu by bylo sprosté zase jiným způsobem). To mě samozřejmě rozlítí, ale protože se jedná o systém mně známý z Hard Times v LA (tzn. dávání handicapu pomocí osmičky nebo sedmičky a ne rovnou body), polykám poznámky ohledně diskriminace a jdu si to alespoň zkusit. V tomhle systému musí slabší hráč koneckonců v každé hře alespoň něco zahrát.
Hned v prvním zápase málem prohrávám, jenomže můj filipínský soupeř se při představě výhry rozklepe, kazí a vyhrávám těsně 5:4. Druhý zápas mám o něco lehčí a vyhrávám už s přehledem, ve třetím se to ještě zlepší. Už si docela věřím, protože u tohoto systému stačí si dobře pohlídat kouli, kterou má soupeř místo devítky k dispozici (to znamená nehnat se třeba do těžké dohrávky, má-li soupeř sedmičku a zrovna ta vězí někde v problému - místo toho už s předstihem basovat). Ve finále áčka hraju s Richardem, indiánským chlapíkem, kterému rovnou začínám říkat šaman. Je to tu můj první zápas bez handicapu a dostávám těžce na frak. Basy nepomáhají, dohrávky nepomáhají. Co vidí, to trefí, co nevidí, to trefí taky. Hraje po americku prakticky bez falší, zato má načtené mantinely a umí bez problémů trefit nebo zahrát basu s použitím dvou i tří mantinelů, koule prakticky do pravého úhlu přes celý stůl pro něj nejsou problém. Dostávám 1:5 a jdu si zahrát finále béčka. Tam je to jako hrát v jiném světě, soupeř po rozstřelu hned něco kazí a na stůl jde pak už jenom na jednu basu. Poslední hru vzdává ve chvíli, kdy jsem někde u šestky ;)
Vracím se zpátky k šamanovi a dostávám nabídku na rozdělení peněz (což mě při vzpomínce na náš první zápas překvapuje). Chvilku o tom přemýšlím a napadne mě, že kvůli těm 40ti dolarům rozdílu jsem nemusel sedět deset hodin v letadle, takže odmítám. Koneckonců v našem prvním zápase jsem udělal dvě chyby, že.
Náš zápas je tu velesledovanou událostí, místní po každé dohrávce pokřikují a drží nás pěkně v tempu. Rozstřely vůbec nepadají a tak se do stavu 3:3 střídáme a každý tomu druhém dohráváme hry. Potom mi rozstřel konečně padá, jenže místo dohrávky a tolik potřebného brejku zrovna v tuhle chvíli kazím, 3:4. Šamanovi ani jeho poslední rozstřel nepadá, srovnávám na 4:4 a po mém opět nespadlém rozstřelu za stavu 4:4 zahraje Richard svou jedinou chybu, kterou jsem ho za celý večer viděl udělat. Stojí ho zápas. Tímto považuju účty za srovnané a ptám se, jestli pořád platí ta nabídka rozdělení peněz. Richard mi dokonale rozumí, směje se a balí tága. Když to fanoušci uvidí a začnou brblat jakože proč jsme teda tenhle zápas hráli, tak vesele zvolá "Protože mě prostě chtěl porazit, stejně jako vy všichni. Akorát jemu se to opravdu povedlo, volové!" :o)))

[111206_1700UTC-8]
Tak jsem tu už trochu zabydlel, vyřídil několik pracovních záležitostí a začal koukat po turnajích. Při hledání jsem narazil na zajímavý kalendář. Vypadá to, že se v poušti nudit nebudu ;)
Dneska si zajedu vyzkoušet Las Vegas Cue Club a rovnou se místních zeptám, na které turnaje má cenu chodit, protože všechno nemůžu stihnout. Navíc se hodlám trochu věnovat gamblingu (koneckonců kde jinde, než ve Vegas) a pokud mám kromě toho všeho ještě stihnout spoustu turistických atrakcí okolo, tak jsem tu už vlastně měl cca týden být.

Challenge No. 12 - trio na závěr: dva turnaje a trocha toho gamblerství

[111204_2100UTC-8]
Turnaj v Hard Times Billiards jsem začal dlouhým čekáním (volný los v prvním kole). Využil jsem ho k pokusům o rozhýbání bolavého krku a někdy ve čtyři jsem šel konečně hrát s Marií, mladou hráčkou, která tu organizuje menší turnaje. Krk bolel úplně příšerně a kdybych se na tenhle turnaj dva týdny netěšil (ostatně byl jedním ze dvou hlavních důvodů, proč jsem do LA vůbec jezdil), tak bych rovnou vzdal. Maria ze mě byla ovšem neopodstatněně vystrašená a přihrávala mi jeden dárek za druhým, takže jsem ji nakonec porazil docela vysoko.
Ve druhém zápase jsem hrál s Butchem, takovým obtloustlým mexikánským strejdou, který docela hezky trefoval a dárky mi žádné nedával. Spíš naopak. Hrálo se mi hodně špatně a každé sehnutí nad stolem bylo pro mě peklem. Jednu devítku jsem mu odevzdal když se mi krk při tempování náhle bloknul a já kiksnul, druhou zas protože jsem se bál, abych neopakoval stejnou chybu a nervózně ji zkazil, třetí se mi podařilo dohrát. Ostatní body Butch dohrál bez mé pomoci.
V béčku mě čekal zápas s Mikem, který mě tu dorazil minulý týden na nedělním turnaji. Snad díky adrenalinu mi krk trochu povolil, takže sice to pořád bolelo jako čert, ale už jsem se mohl alespoň normálně sehnout ke strku a něco odehrát. Dostal jsem tak příležitost se vlastně porazit sám a využil ji beze zbytku. Hrál jsem nervózně a Mikovi posloužil coby dodavatel vánočních dárků stejně dobře, jako pár hodin předtím Maria mně. Trpím sebelítostí a celé tohle město mi může víte co. V hotelu se vykašlu na gely a masírování a začnu krk léčit vodkou, to by mohlo pomoct ;) Uvidíme ve Vegas.

[111204_1100UTC-8]
Katastrofa. Turnaj ještě nezačal a já už jsem zoufalý. Ráno jsem se po probuzení protahoval v posteli, když najednou LUP! Obrovská bolest za krkem a skoro nemůžu otáčet hlavou. Zkouším to pomalu rozhýbávat, ale bez velkého úspěchu. Po chvíli jsem alespoň schopný vstát, když si teda hlavu trochu přidržím. Dávám si na to Fastum Gel a přemýšlím, jestli i na tomhle turnaji bude možnost se nechat namasírovat. Dost o tom pochybuju. Ach jo.

[111203_2350UTC-8]
Uf, dneska to bylo dlouhé. Do Danny K's jsem dorazil někdy kolem poledne a do hotelu se vrátil před chvílí. V turnaji jsem nejdřív měl volný los a ve druhém i třetím kole poměrně lehké soupeře. Na nějaké ladění ratingu už kašlu, protože se tak jako tak jedná o můj poslední turnaj zde a navíc s tím nemám z minula moc dobré zkušenosti. V semifinále je všechno jinak. Dávám soupeři náskok 6:0 do desíti, což bych v devítce dobrovolně dal tak možná někomu, kdo se sotva naučil držet tágo. Soupeř ale umí mnohem víc a po mém prvním rozstřelu s bílou v díře hru hned dohrává. To mě značně rozčílí, protože minulí soupeři byli podstatně horší a náskoky jsem jim nemusel dávat tak velké. Ve druhé hře se lekne těžké dohrávky a bod mi nechává. Opět mi padá bílá z rozstřelu, soupeř ani tentokrát nedohrává, 2:7. Potom jsem to bohužel pro změnu já, kdo se lekne bodu a situace se pomalu stává kritickou, 2:8. Soupeř znovu kazí a dostává dva body, 4:8. Pak mi znova padá bílá z rozstřelu. Už pomalu nevím, jak rozstřelovat. Bílá mi padá s naprostou pravidelností, ovšem pokaždé do jiné díry a pokaždé sražená jinou koulí, takže není moc co opravovat. Řešením by možná byl soft break, ale ten se tu nesmí.
Po soupeřově chybě vyhrávám další bod a pak mi ZASE padá bílá a na stole stojí jednoduchá kombinace 2-9. 5:9 do desíti, to je výzva. Hned v první další hře kazím těžký přívod a následná jistota se moc nedaří, ale soupeř vyklepává. V každé hře až do stavu 9:9 je soupeř na stole a v každé hře má šanci zápas ukončit. Jsem rád, že jsem se v pátek nechal ostříhat, protože už jenom během tohoto zápasu bych zešedivěl. V předposlední hře soupeř kazí jedničku a já hru dohrávám, pak se mi kupodivu povede rozstřel (první v tomto zápase) a jsem z toho tak tumpachový, že málem zkazím hned první jednoduchou kouli. Naštěstí jsou místní díry poměrně tolerantní, koule po krátkém zaváhání padá a zbytek hry už dohrávám.
Při minulém turnaji jsem se dozvěděl, že víkendové turnaje se dohrávají, proto jsem značně překvapen, že finále se už opět ruší. Herna tu má ovšem na dnešek naplánovanou velkou párty a organizátor vysvětluje, že by se musel zápas hrozně krátit a že je to na nás. Než bychom hráli nějaký nesmysl jako náskok 3:0 do pěti, tak se s druhým finalistou domlouváme na rozdělení peněz. Samozřejmě necelých pět minut po jeho odjezdu přichází servírka s tím, že párty nebude potřebovat všechny stoly a že si dva můžeme nechat. Šéf turnaje rychle shání mého soupeře na telefonu, ale ten už si mezitím domluvil něco jiného a je na cestě.
Já se teda domlouvám s Markem, který se tu v závěru turnaje ukázal, na troše toho gamblerství a hrajeme na jednom z volných stolů až do večera sety do sedmi s tím, že ten, kdo bude prohrávat peníze, dostane náskok 1:0 a první rozstřel. První set jsem vysoko vyhrál, druhý stejně vysoko prohrál. Mark hrál ve druhém setu úplně jinou úroveň hry a když k tomu něco poznamenám, se smíchem bez nějakých tajností odpoví, že to je přece to správné gamblerství, postupně přidávat. Já mám ovšem taky ještě něco v záloze a ve třetím i čtvrtém setu dohrávám prakticky všechno, co mi přijde pod ruku včetně přeskoků a hry z basy - ani sám pořádně nechápu, kde se to ve mně všechno bere ;)
Na závěr se domlouváme na posledním setu do devíti s náskokem 2:0 pro Marka, o všechno. Až do poloviny setu 5:5 to vypadá, že moje nesmrtelnost bude pokračovat, pak ale kazím jednoduchou dohrávku a všechno se láme. Mark se hned chytá šance, znovu přidává a jak už to v podobných situacích bývá, opouští mě i štěstí, které doteď stálo spíš na mojí straně. Nakonec prohrávám 9:7, ale myslím, že jsme si oba skvěle zahráli a loučíme se jako staří kamarádi. Na zítřek jsem snad připraven.
(Za kvalitu téhle fotky se omlouvám, ale foťák zůstal v hotelu.)

Challenge No. 11 - půlka krávy na talíři aneb žranice po americku

[111202_2330UTC-8]
Na pátek jsem měl v plánu pouze důkladný odpočinek před víkendem a večer steakhouse. Ráno jsem kromě toho ale ještě zajel nechat se ostříhat k místnímu holiči (je to sice Američan, ale oba jeho rodiče byli Chorvati, táta se mu narodil v Rakousku-Uhersku, ví přesně kde je Praha a Brno, umí i pár slovanských slovíček a ostatně sám vypadá s krouceným knírem jako císař František Josef. Dostává se mi u něj přímo prvorepublikové péče, když si s mou kulatou pleší hraje skoro půl hodiny a přitom klábosíme. Tohle se mi tady všude hrozně líbí. Někam přijdete, usmějete se, hezky pozdravíte a už vás berou za vlastního. Kyselý ksicht se tu prostě nevede.
Večer vyrazím do nedalekého steakhousu, abych vyzkoušel vrchol místního kulinářského umění. Nebudu se o tom dlouho rozepisovat, protože bych dostal hlad. Bylo to famózní, bylo toho hodně a bylo to rozhodně zdaleka nejlepší turistické vyžití, které mi zatím LA nabídlo ;) Když jsem se po těžkém boji dostal k dezertu a zjistil, že mi přinesli vlastně celé další jídlo, musel jsem kapitulovat. Všechno kromě zmrzliny jsem si odnesl v krabici do hotelu a v sobotu z toho ještě měl královskou snídani.

Challenge No. 11 - roadmonster goes to Hollywood

[111201_2330UTC-8]
Do herny dorážím chvíli před osmou a už během prvního zápasu mám chuť vzdát. Začala mě bolet hlava, smrkám a je mi všelijak. Tady už tomu vůbec není šance rozumět, prostě vám organizátorka nahlásí číslo stolu a handicap. Zachytil jsem několik možností: Slabší hráč může dostat osmičku, sedmičku (tzn. kromě standardních devítkových pravidel vítězí i v případě, kdy se mu povede potopit tu druhou kouli, ať už normálně, nebo kombinací), nebo tzv. "poslední dvě" - to znamená, že bez ohledu na konkrétní kouli vítězí v případě, kdy se mu povede zahrát jednu ze dvou posledních koulí na stole. Kromě toho všeho lze opět handicap dále upravit tím, že k handicapu dostane slabší hráč i všechny rozstřely, jinak střílí prohraný. Zmatek je slabé slovo, ale jim to tu docela odsejpá. Aby ne, když v áčku se hraje na pět a v béčku na tři.
Do béčka se dostávám po jediné chybě s výborným soupeřem, ve stále horší formě a s pořád sílící chutí to zabalit vyhraju ještě dva zápasy a pak přijde rána z milosti - soupeři dávám sedmičku a roztřely a je to celkem jedno. Dostávám eso, prase kombinací na devítku a znova eso ;)

[111201_1900UTC-8]
Myslel jsem, že si tu Amíci všechno hezké nechávají v Holywoodu a že proto bude zbytek města tak nudný. Hahaha! Kdybyste na pražské příkopy postavili pár zoufalců v maskách Spidermana, Batmana a podobných, aby rozdávali letáky do divadel a obchodů, získali byste o moc hezčí obdobu místního Hollywood Blvd. Někde byste akorát museli sehnat krásné počasí a do každého květináče posadit palmu.
Chvíli se projdu a brzo začnu shánět něco dalšího k vidění. No, koneckonců tu maj ještě tu ceduli, že ;) Asi hodinu beznadějně bloudím mezi vilkama v kopcích nad Holywoodem, než úplnou náhodou narazím na silnici vedoucí k parkovišti přímo pod písmenky, odkud vede stezka. Udělám pár snímků a říkám si, jestli tohle má být všechno. Pak mě napadne, že by se možná na ten kopec dalo vylézt a pořídit odtamtud nějaké pěkné záběry LA. No nejdřív se jde pěkně, pak se ale cesta dostane na hřeben a tam pořádně fouká. Prodírám se větrem v předklonu a nahoře u vysílače zjistím, že žádné pěkné záběry nejspíš nebudou, protože celé údolí je zahaleno prachem a pískem. Teprve o dva dny později se dozvídám, že se tomu tady říká vítr Santa Ana a že byl prý letos nejsilnější za posledních deset let.
Výstupem na kopec se dokonale unavím, takže cestou zpátky se už jenom krátce stavím v mexické čtvrti Hazard (opravdu pěkné jméno - žije to tu pořádně, samá tržiště, krámky, dvanáctičlenné hispánské rodinky, prodavači všeho možného od plyšových medvídků až po tvrdé drogy a tak podobně). Víceméně náhodou jsem se tu ocitnul v úterý večer a umínil si, že se sem musím ještě alespoň jednou podívat za světla, abych se taky odvážil vylézt z auta ;)
Vystupuju ale jenom na hodinku, protože mě bolí každý krok a taky mezitím rychle padá tma. Navíc mám ještě v plánu ten večerní handicap v Hard Times Billiards.

Challenge No. 10 - USS Midway, San Diego

[111130_2000UTC-8]
Na Los Angeles jsem měl (včetně Hollywoodu) původně vyhrazené tři dny. Stejný čas jsem strávil v San Franciscu a bylo to málo, tady by stačila ani ne polovina. Takže po prvním dni rychle přepisuju diář a naplánuju si menší výlet do San Diega. Město samotné mě nezajímá, ale na molu tu mají zaparkovanou letadlovou loď Midway a dovnitř pouští turisty. Jestli pamatujete válku v Zálivu, možná si vzpomenete, že se jednalo o vlajkovou loď operace Pouštní bouře, už tou dobou ale za sebou měla docela hodně válčení hlavně ve Vietnamu. Takže pokud se někdy budete chtít podívat do řídící místnosti, ze které přišel 17.1.1991 rozkaz ke vzletu, budete se muset stavit v San Diegu. Připravte si dobré boty, protože budete celý den šplhat po schůdcích a žebřících. Dostanete walkmana a můžete si celou loď projít vlastním tempem a poslouchat vyprávění k věcem, které vás zajímají. V útrobách lodi jsou taky k dispozici tři různé letecké simulátory, vyzkoušel jsem full-motion simulátor schopný otáčet se o 360°. S realitou to sice nemá moc společného, například nemá centrifugu, takže nesimuluje přetížení, pedály nenajdete (když jsem se po nich ptal, tak tam prý nechali jenom knipl a plyn, protože návštěvníci nevěděli, k čemu pedály v letadle jsou :o))) a graficky také nic moc, ale na vyblbnutí stačí a lítání hlavou dolů je docela zábava.

Challenge No. 9 - City of Angels aneb turistika mezi bezdomovci

[111129_1900UTC-8]
Dopolední cesta z hotelu do centra by měla rozhodně patřit pod kapitolu kurzu přežití, protože o nic jiného na zdejších dálnicích nejde. Kdosi mi před odjezdem popisoval celou Kalifornii jako jedno velké parkoviště a to měl teda zatraceně pravdu. I když provoz málokdy úplně stojí, krokem vám těch patnáct mil do centra taky chvíli potrvá. Pro našince vychovávaného na pražské jižní spojce má ovšem místní styl ježdění velikou výhodu - je tu k dispozici spousta pruhů a taktickým přejížděním z jednoho do druhého (pokud se vám povede chytit jejich rytmus rozjíždění a zpomalování) se nakonec někam dostanete. Dvoulitr v automatu má v takovém řežimu samozřejmě velmi neekologický provoz ;)
A další tip pro turistu: Amíci hrozně neradi chodí pěšky (což ostatně vyplývá již z výše uvedeného), takže s malou procházkou lze výrazně ušetřit za parkování. Můj místní rekord je $4 za 10 minut a o dva kilometry dál totéž za celý den.
Na první turistický den mám naplánované samotné Los Angeles. (Článek v odkazu obsahuje hlavně statistická data a jeho autor tu zřejmě nikdy nebyl, alespoň soudě podle věty "Dálnice vedoucí okolo a skrz město jsou osmiproudé a poskytují dokonalý a rychlý systém dopravy po celém okrese Los Angeles.") Kdo nemá rád mrakodrapy, nemusí sem vůbec jezdit - v tomhle městě nic jiného nenajdete. Teda kromě otevřeného ledového kluziště přímo na Pershing Square (pro Středoevropana na přelomu listopadu a prosince asi žádná výzva, nicméně v pondělí tu bylo nějakých sedmadvacet stupňů Celsia a ledová plocha na mě působila velmi exoticky. Na led samotný vás pustí za $8 i s půjčenýma bruslema, nicméně se můžete hezky zadarmo opřít o kandelábr, nechat se osvěžit příjemnou teplotou a veselou podívanou na párek černochů snažících se udržet nejdřív na dvou a posléze alespoň na všech čtyřech ;)
Kolem radnice a soudních budov na východ od centra je legrace podstatně míň. Jsou tu kvanta bezdomovců, spousta blikajících policejních vozů, snad ještě větší množství vozů přenosových, smečky právníků a novinářů. Všichni překřikují všechny a dokonce zaslechnu obligátní "This is a free fucking country!" Nemusím být génius, abych poznal, že se tu něco děje. Bohužel nenacházím odvahu se někoho zeptat, o co jde. Každý tu buď vypadá příliš zaneprázdněně, nebo příliš zanedbaně. Taky focení je tu obtěžující. Nedovolím si nosit foťák v ruce, takže ho na každou fotku zas a znova vytahuju z batohu.
Tak si alespoň obejdu centrum, jedinou zdejší historickou ulici (pár mexikánských stánků a jeden barák z konce 18. století, to už je teda něco ;)) a Chinatown. Ten ve srovnání se svou obdobou v San Franciscu neobstojí, ale nemůže za to. Někdy v 70. letech minulého století se Amíkům ten původní nelíbil, tak ho celý zbourali a obyvatele přestěhovali do nynějšího umístění. Asi si to tam ještě nestihli pořádně počínštit.
Jestli vám tenhle popis nepřijde zrovna jako turistický trhák, máte pravdu. Do Los Angeles prostě nejezděte, nestojí za to. Teda samozřejmě pokud nechcete hrát kulečník ;)

Challenge No. 8 - kurz přežití v Los Angeles

[111128_2330UTC-8]
Na pondělí jsem měl naplánovanou práci + nákupy a zařizování, nicméně večer jsem si v Danny K's nenechal ujít handicap turnaj v devítce. Dorazil jsem tam s velkým předstihem a měl dost času na rozehrání, což se mi málem stalo osudné. Během rozehrávky jsem totiž začal mít pocit, že držím tágo jinde, než bych měl, zkusil jsem to změnit, chvíli to fungovalo, jenže samozřejmě s úplně jinou deflekcí při falších. Než jsem si změnu držení rozmyslel, začalo mi nové držení připadat lepší, ale zase jsem vůbec neměl odhad na trefení. Možná to už znáte - po hodině zkoušení "teď nově... a teď totéž postaru" jsem si tak rozebral styl, že jsem se mohl kulečník začít učit prakticky od začátku. Tohle je prostě život a každý hráč časem styl trochu upravuje a mění. Pokud to ovšem uděláte těsně před single KO turnajem, máte problém.
Do prvního kola jsem navíc dostal volný los, ve druhém nastoupil proti průměrně hrajícímu soupeři a dával mu 2 do 6ti bodů. Dohrál jsem tři koule (aniž bych pořádně tušil, kterou z nich dám a kterou pošlu kilometr od díry) a zkazil čtvrtou, nejlehčí z nich. Totéž v další hře a ještě v další. Potom jsem náhodou udělal bod kombinací a hned v zápětí další bod přihrál soupeři, když jsem dohrál šest nesmyslů a zkazil devítku stojící asi patnáct čísel od díry. Prohrávat 1:6 do 7mi (nebo 1:7 do 8mi a podobně) se tu poslední dobou stává mým koníčkem. V další hře oba dva kazíme asi tak padesátkrát, až než tam mám prakticky nezkazitelnou devítku. Od té doby začíná nový styl pomaloučku fungovat. Poprvé dohrávám čtyři koule bez chyby, potom díky jistotě mám znova bod. Najednou to zase začalo fungovat a zděšený soupeř absolutně nemůže pochopit, jak může někdo, kdo mu ještě před chvílí odevzdával jasné body, najednou dohrávat třetí hru v kuse. Jeho hrůza mi hodně pomáhá ve chvíli, kdy v poslední hře za stavu 6:6 dělám hloupou chybu. Naprosto odevzdaně kazí, dostává basu, netrefuje a prohrává. Další soupeř byl poměrně snadnou kořistí a finále se nehraje. Oni tu v těch house rules mají podchycené i tohle - o víkendu musí oba soupeři souhlasit bez ohledu na hodiny, ale během všedního týdne se hraje do půlnoci. Zápas, který nemá jistotu odehrání do půlnoci, se buď zkrátí, nebo nehraje vůbec.

[111127_2100UTC-8]
V Hard Times Billiards mají tři druhy turnajů - každou první neděli v měsíci velkou akci "$1000 Added", kdy k vybranému startovnému herna přidá tisícovku a o to celé se hraje, ostatní neděle v měsíci a všechny čtvrtky (kromě díkůvzdání, viz níže) jsou menší turnaje. Čtvrteční devítkový handicap si teprve vyzkouším (úplně odlišný systém, kdy se slabšímu nedávají body k dobru, má však možnost hru vyhrát potopením nejenom devítky, ale i nižší koule - dle individuálního rozdílu mezi soupeři), nedělní devítku jsem si právě zahrál. Hraje se v podstatě bez handicapu - pouze skuteční profesionálové (počítejte cca US Top 100) hrají na osm vítězných, všichni ostatní na sedm. Takže je to spíš takové gesto, než handicap.
Profíci v tomto turnaji hrají tři, ostatních hráčů bude odhadem kolem čtyřiceti. S dvackou startovného to už dělá pěknou dotaci, já nejdřív poměrně slušně začnu, porazím soupeře v prvním kole a po dílčích problémech s rozstřely i ve druhém. Ve třetím kole delší dobu čekám na soupeře (hvězdička u jeho jména mě varuje, že se jedná o jednoho z profesionálů) a mezitím mám možnost trochu pozorovat dění v herně. Zatímco na začátku turnaje jsem tu a tam zahlédl nějakého slabšího hráče, po dvou kolech už tu žádnou rybu nenajdete. Hraje se tady hodně americký kulečník. Efektivní, nikoliv efektní. Zatímco třeba v Německu (a v menší míře i v Polsku) narazíte na snahu o perfektní technické zvládnutí hry, tady se na něco podobného vůbec nedbá, jde o body. Amíci mají obecně dobrý strk a hodně umí hrát o jeden mantinel. Falše téměř nepoužívají a co si nedovedou přihrát, to zabasují. Všechno jsou to tedy strky vyžadující pouze tempo a trefení, na protahování nebo celou vědu kolem falše a deflekce zapomeňte. Narozdíl od našich hráčů je tu běžně uvidíte hrát pro radost nebo o peníze One-pocket a Rotation, kde se o mantinel hrát prostě musí. Místní styl má zřejmě také dost co do činění s faktem, že tu dost často narazíte na velmi slušného hráče, který má v ruce obyčejné erární tágo. Pozor na ně ;)
Profesionál (jméno z hlavy už nevydoluju) začíná nespadnutým rozstřelem a já se po několika těžkých koulích (už zase) rozklepu na lehké dohrávce. Stojí mě to tři body, pak ale soupeř kazí. Trochu se zvedám (netuším, proč se k plnému výkonu většinou vyburcuju až po první chybě), dohrávám a pak začíná peklo. V dalších pěti hrách dostávám celkem osm prasat (počítáme-li i nechtěné basy) a nakonec už ani soupeř z toho prakticky nemůže hrát. Běsnění kulečníkových živlů je dokonalé a během zápasu dochází i k takovým perličkám, kdy při přeskoku z basy se mi sice podaří cílovou kouli potopit, ale bílá naskočí na mantinel, kousek se po něm projede a ve chvíli, kdy už začne zatáčet zpátky na stůl, mantinel skončí a bílá sjede do díry. To už se tomu začínám pomalu smát, kolem stolu se shromažďují diváci a začínají vesele pokřikovat. Soupeř už je s koncentrací v koncích a je schopný zkazit každou kouli. Mně se nakonec podaří z jedné basy hru dohrát, při rozstřelu mi okamžitě padá bílá, soupeř opět nedohrává, znovu mi na stole nechává basu a celé se to opakuje ještě dvakrát. Za stavu 8:4 (vlastně 8:5 i s handicapem) se soupeři hru konečně daří z faulu dohrát.
Bohužel jsem si nejspíš vystřílel všechna kouzla - v béčku se hraje na pět vítězných, soupeř kazí minimálně, zato já si tentokrát vyrábím basy sám a nedlouho poté mířím zpátky do hotelu.

[111126_2100UTC-8]
Sobotní turnaj jsem si vyhlédl v herně Danny K's. Je to docela velký podnik, kde dva stoly najdete už u vchodu a pokud se jimi nenecháte odradit (jsou určeny pivařům a fotbalovým fanouškům zřejmě pro případ velenudného zápasu), za rohem najdete dalších asi patnáct. Značku nehledejte, zkoušel jsem to sám a neúspěšně. Jsou ale dost rovné, udržované a fungují pěkně. Své zdější působení zahajuji "předváděcím" zápasem s místním hráčem. Jde o stanovení ratingu, takže si celkem v pohodě zkouším na stole nesmysly, zatímco mě soupeř drtí.
Dostávám rating 10, což je zde tak na úrovni lepších hráčů naší oblastní ligy. Jdou tu na to přímo vědecky, pro stanovení každého zápasu mají převodovou tabulku (ratingy 1 až teoreticky neomezeno, ale místní největší eso má 16), house rules tu obsahují i příjemné detaily jako povinnost hráče sedět na místě, dokud hraje soupeř, nebo automatické neuznání esa v devítce do jednoho ze zadních rohů. Kuřáci by ocenili možnost jednoho time-outu během zápasu určeného přímo ke kouření, herna je totiž jako všechny ostatní nekuřácká. Nevýhodou je ovšem single KO systém. Nikdy jsem ho neměl rád a tady v USA ho začínám nenávidět. Pokud si kromě vlastní hry musíte dále hlídat pokaždé jiná house rules, odhadujete neznámého soupeře a snažíte se svůj rating udržet pod vlastní výkonností, je toho na koncentraci už trochu moc. A teď ještě přidejte nervozitu z jediného pokusu, který máte.
V prvním zápase dostávám soupeře s ratingem 6, který by dle mého odhadu měl tak tak šanci v ČR postoupit do baráže. Dávám mu 2 body do 7mi a i to je málo. První slibnou dohrávku kazí u sedmičky, stojí ho to oba dva body náskoku a další kazí při první příležitosti. Tahám za brzdu a rychle mu něco pouštím. Znova kazí a teď už mu musím cpát body přímo násilím. Výsledek 7:4 byl nejspíš maximem, které jsem pro něj mohl udělat. Byl tak rozhozený, že by mu pravděpodobně byl jakýkoliv rating malý (to je ostatně moje absolutně největší výhrada proti tomuhle komunismu v Americe - není šance zohlednit momentální formu hráče, odlišit zkraty od nedostatku výkonnosti a zatímco u pravidelných hostů se to po mnoha odehraných turnajích časem srovná, u nového hráče si můžete stejně tak hodit mincí).
Ve druhém kole se setkávám s výborným Ernestem (již zmíněný rating 16) a hrajeme zápas do 8mi bodů, kde dostávám 3:0 náskok. Hrajě pěkně, hned zkraje něco dohrává a pak mu nepadá rozstřel. Já začnu hrát nejdřív dobře, pak se to zhorší, ale u dvou dost špatných přívodů vydatně pomáhá štěstí a ještě ke všemu zrovna v takové situaci, kde není úplně zřejmé, jestli jsem to tak nehrál úmyslně (nehrál). Za stavu 7:3 mi dochází, že to ve srovnání s mou předchozí hrou musí být dost podezřelé a že jestli vyhraju i na reálné body, dostanu nejspíš rating 17 a výš, nebo mě rovnou vyrazí. Tady to totiž berou vážně a už před chvílí nás začal organizátor zamyšleně pozorovat. V tu chvíli mě napadne asi největší pitomost, kterou jsem tu zatím vymyslel - něco mu pustit. Snažím se to sice trochu zamaskovat dalším špatným přívodem, ale i tak je můj náhlý "výpadek" přinejmenším překvapivý. Aby nebylo problémům konec, soupeř sice udělá bod, ale hned vzápětí kazí těžkou kouli a ještě ke všemu má smůlu s faulem. Mám bílou v ruce, před sebou jednoduchou dohrávku a na počítadle 7:4, pořád příliš veliký rozdíl.
Místo toho, abych hru dohrál a doufal v nejlepší, zarytě pokračuju v nastaveném schématu - znova kazím. Bílou jsem si přivedl na mantinel a snažím se o simulaci nezvládnutého strku se zvednutým tágem. Devítka letí asi kilometr od díry a vlastně není vůbec jasné, kam jsem ji zkoušel. Výsledek se dostavuje v úplně jiné formě, než jsem čekal: Ernesto hru dohrává, dosavadní smůla při rozstřelech ho opouští, takže přidává další dva body a za stavu 7:7 si můžu příslovečný kalich vypít až do dna - štěstí mi konečně ukázalo záda a usmálo se na soupeře v podobě kombinace 3-9, kterou si na stole bezděčně vyrobil pokaženým přívodem z dvojky.
Ernesto mi děkuje za zápas, ještě chvilku klábosíme a pak skoro spiklenecky mrká a ukazuje mi, kdo z místních rád hraje o peníze. Teprve až v autě cestou domů mi to dochází: Nejenom, že mi na žádný trik neskočil - on si zřejmě myslel, že i prohra v turnaji byla součástí nějakého většího plánu a jen tak "mezi námi hustlery" mi chtěl oplatit svou darovanou výhru pár tipy! Nad kolosálností své blbosti se musím rozesmát. Ještě teď tam zřejmě stojí a snaží se pochopit, proč jsem se teda pak sbalil a odjel.

[111125_2200UTC-8]
Páteční večer jsem tentokrát strávil velmi nestandardně. Zatímco všude kolem se lidi stahovali do zábavních center, kin a ti bez fantazie alespoň do obchoďáků, já jezdil po městě a sháněl chleba. Váhám, jestli sem takovou kravinu vůbec psát, ale jestli má tohle být tak napůl průvodce českého kulečníkáře po USA a napůj moje zápisky, tak to sem nejspíš patří. Hamburgery a sendviče se totiž pořád jíst nedají, skutečně dobré restaurace jsou tu velmi drahé a po dvou týdnech vám už pohled na mikrovlnku nebude ani zdaleka připadat lákavý. Možná jako já budete mít prostě chuť na obyčejný chleba s něčím. Jenže ho skoro nikde v Americe nepořídíte. Mají tady plné regály nejrůznějších druhů čehosi, čemu říkají "chléb", ve skutečnosti to ale žádný chléb není, pouze jeho ubohá karikatura vyráběná nejspíš z polystyrenu, která se hroutí pod rukama a chutná jako náš toustový chléb s dávno prošlou trvanlivostí. Kosmopolitní San Francisco mě rozmazlilo tím, že jsem náš evropský chleba objevil v obchodě nedaleko od hotelu v sekci exotických potravin (mezi francouzskými sýry a italskými víny jako "německý" chléb). Tady jsem už najezdil přes 30 kilometrů, navštívil 9 velkých obchodů + několik menších, vygooglil jsem si dokonce přesně ten samý prodejní řetězec, který ho měl v SF a... nic. Zítra zajedu do posledního specializovaného pekařství a pak to vzdávám.
Aby mým zklamáním z Los Angeles nebylo konce, zlámal jsem hůl nad hotelovou wifi sítí, ještě jednou celkem zbytečně seřval hoteliéra a zajel do blízké Starbucks kavárny. Tam jsem se obložil dostatečným množstvím koblih a esspressa, připojil na jejich wifi a uspořádal tříhodinový internetový hon na kulečníkové herny. Jejich počet v aglomeraci LA odhaduji tak ke stovce, z toho jsem si vybral 30 takových, co působily dojmem skutečné herny (tzn. bez bowlingu, bez velkoplošných obrazovek s fotbalem a od cca 6ti velkých poolů výš) a všechny obvolal. Teď se podržte: Kromě již zmíněných Hard Times Billiards pořádají turnaje pouze 3 (slovy TŘI) herny! Ještě jsou tu sice dvě další s ligovými akcemi, ale ty jsou mi k ničemu. Uf. Cestovatel musí ale myslet pozitivně, takže jsem rád, že alespoň znám čas a místo svého zítřejšího turnaje. No a třeba mi v nadcházejícím týdnu zbyde víc času na focení. Kdo z vás hrál hru GTA San Andreas a případně ještě viděl film Training Day s Denzel Washingtonem už ale stejně dost přesně ví, jak LA vypadá ;)


[111124_2000UTC-8]
Hm. Tak jsem si dneska zrovna dvakrát nezahrál. Amíci doma pojídaj Turky (teda vlastně krocany ;), slaví díkuvzdání a turnaje se nekonají. Včera skoro plná herna Hard Times Billiards dneska zeje prázdnotou, za barem stojí holka evidentně otrávená, že jí zrovna na dnešek vyšla směna, a kolem jednoho či dvou stolů se poflakuje hrstka pacientů, co by bez kulečníků nepřežila ani ten jeden den. Falešně nostalgická atmosféra jak u nás v zaplivaném nonstopu na štědrý večer.
Ze zoufalství si beru koule a jdu si alespoň na chvíli potrénovat. Na takový středobod světového poolu bych to upřímně čekal lepší. Stůl je sice hezky rovný (to už jsem zjistil, že to je tady zřejmě standard - rovné byly dokonce i ty hrůzy v Monterey), ale mantinely i koule leccos pamatují. Možná ale nejsem úplně objektivní, protože mi ten trénink zrovna moc dobře nešel a taky jsem se nějak nemohl srovnat s pocitem, že jsem se psychicky připravil na brutální zabijačku a ona se nekonala.


[111124_1700UTC-8]
Dneska si jedu zahrát devítkový handicap turnaj do Hard Times Billiards. 4. prosince tu budu hrát zatím asi největší turnaj, co mám v USA v plánu (info zde), tak je potřeba si to tu trochu osahat. Na tuhle hernu jsem ostatně dostal ty nejlepší reference už v San Franciscu a vlastně každý, kdo slyšel, že pokračuju dál do LA, mě sem posílal. Byl jsem se tu naskok podívat včera večer a viděl Ameriku z dob filmu Barva peněz. Tichá atmosféra, otřískané kufříky v rukou starých strejdů (co tuhle hru hrají třeba 50 let a z toho 40 o peníze), dvěstělibroví černoši s baseballovými čapkami, sem tam nějaký Efrenův kamarád z Filipín. A taky spousta dolarů na stolech. Chlápek na baru mi na můj dotaz kde ještě jinde se v LA hraje pool beze stop falešné skromnosti odpoví, že skutečný pool se tu nikde jinde vlastně nehraje a s lehce znuděným výrazem dodá, že jsem se tam právě minul s Rodney Morrisem. Tak si to přeberte ;)
Suchá čísla: 27 devítistopých poolů, dva snookery, šest velkých stolů na karambol, čtyři šestistopé barbox žetoniéry. Osobně jsem přesvědčen, že dostat pořádně za uši v tomhle podniku může být víc poučné, než v Zálivu vyhrávat malé turnájky. Takže tu vlastně nemůžu prohrát, no ne?

[111123_1200UTC-8]

Už jste někdy popojížděli zácpou dlouhou 120km? Já taky ne. Až do včerejšího odpoledne. Těch sto dvacet kilometrů je vlastně jenom příjezd do města a pokud vám to vyjde jako mě na dobu odpolední špičky, počítejte na tenhle úsek něco přes čtyři hodiny. Žádná bouračka a žádné objízdné trasy, prostě jenom hrozně moc aut. V oblasti LA žije přes 17 miliónů lidí a aut tu bude přibližně stejně. Narozdíl od San Francisca se tu kvůli rozlehlosti pěšky chodit nedá a osamělému turistovi se to vyloženě nedoporučuje zase z jiných důvodů. V hotelu vypadává wifi, nejdou odesílat maily a velký bratr Google je mimo provoz. Jak v tomhle blázinci najdu kulečníkové herny těžko říct.
Naštěstí jsem si ještě v civilizaci vybral hotel, který je od hlavního místního kulečníkového stánku coby kamenem dohodil (rozuměj: nastartoval-popojel-vystoupil) a tam se už snad doptám. Doteď se se mnou Amíci mazlili, ale v LA jsem evidentně postoupil do dalšího levelu :D

Challenge No. 7 - zastávka v Monterey

[111121_2340UTC-8]
Monterey se vyznačuje dvěma protiklady: Světoznámým a úžasným akváriem a dost příšernou, naprosto neznámou kulečníkovou hernou. Důkladně jsem prozkoumal obojí a mohu zodpovědně prohlásit, že zatímco v akváriu se to žraloky jenom hemží, v herně žádného nenajdete.

Z akvária jsou asi nejzajímavější expozice otevřeného moře (tohle akvárium už je spíš pořádný bazén), kelp forrest (teda asi něco jako chaluhový les) a mořské vydry. Z dalších expozic mají nádherně zpracované medůzy, mořské koníky a chobotnice. Tím to ani zdaleka nekončí, ale prostý popis je k ničemu, budete si sem muset zajet ;) Ne že bych tu nic nefotil, ale v akváriích mají pochopitelně mizerné osvětlení a s bleskem je tu focení zakázané (a ostatně s ním přes sklo ani moc nepořídíte) a tím pádem mi jich po vytřídění asi moc nezbyde. Strávil jsem v mořském světě necelých pět hodin a pořád bylo na co koukat. Některá akvária jsem před zavíračkou jenom proběhl.
Přítel Google mi už minulý týden poradil, že se v Monterey jednou týdně pořádá turnaj v osmičce. Protože to mají náhodou zrovna každé pondělí, tak jsem se sem rozhodl večer zajet. Už při pohledu na zaspiněné stoly potažené superpomalou "dekou" mě napadlo, jestli bych se radši neměl vrátit do hotelu, ale zvědavost zvítězila. Hrálo se na jediný vítězný bod a dohrávku z rozstřelu tu nejspíš viděli poprvé. Z úctyhodného startovního pole nějakých deseti hráčů jsem byl pravděpodobně jeden ze dvou schopných hru z rozstřelu dohrát a ten druhý tu předtím taky nikdy nebyl. Mimochodem, poloviční Čech Matt Bouda, kterého sem z Floridy přesunula US Army.
Po hodině byl turnaj prakticky u konce a s Mattem jsme si dali české finále, po dohodě alespoň na dva vítězné. Kdyby nešlo o nejmizernější turnaj v Americe, možná by mi vítězství zvedlo sebevědomí ;)

Challenge No. 6 - cesta z města

[111120_2330UTC-8]
Tak oba turnaje v California Billiards byly fiaskem (dvě vítězství a dvě prohry na sobotním handicapu a pouze jediný zápas-prohra na nedělní desítce). V obou jsem se vlastně porazil sám a obávám se, že jde o celkovou přehranost. Jsem schopný zahrát dobrý strk, ale nejsem schopný udržet koncentraci a motivaci na víc jak jeden zápas. Inu, 11 turnajů za 12 dní jsem pravděpodobně v životě nehrál. A kromě toho mě tu brzo (až příliš, řekl bych) dohnala "choroba" stále stejných tváří známá z domova. Stejně jako u nás sem na většinu turnajů chodí cca 20 hráčů, dalších cca 40 se pohybuje pouze ve "svých" hernách a zbytek byste na prstech jedné ruky spočítali.
Zřejmě je tu pak ještě narozdíl od nás docela velká skupina hráčů (tím nemyslím obyčejnou veřejnost), kteří turnaje nehrají vůbec, nebo pouze ty velké. Například na barbox turnaji byla k vidění spousta tváří, které jsem pak už nezahlédl nikde jinde, a naopak i během turnajů uvidíte v herně hráče, kteří hrají jenom ve dvojici, nebo sami trénují. Pro nás úplně neznámou skupinou jsou samostatní hráči-ženy. Je jich tu překvapivě dost takových, které přijdou samy, rozhodí si na stole pár pozic nebo cvičení a jedou.

[111119_1330UTC-8]
V zálivu mám ještě dva pokusy, než se vydám na jih. Dneska handicap 9-ball (minule jsem to vyhrál, takže bůhví, jaký mi dají handicap) a zítra otevřenou desítku, ve které jsem minulý týden vyhrál jenom jeden zápas, obojí v California Billiard Club. Pro jistotu od obou moc nečekám :) V Kalifornii si začínám zvykat, že tu téměř neexistuje střední třída hráčů. Buď se jedná o rekreační hráče, kteří toho moc neumějí, nebo už jsou to rovnou zabijáci. Kromě těchto dvou kategorií je tu ještě třetí třída, kterou pro změnu nenajdete u nás - super zabijáci :D

[111118_2300UTC-8]
Tak to se povedlo! Dali mi rating PRO, abych náhodou něco nevyhrál, hahaha! V áčku jsem okamžitě vysoko prohrál, v B straně jsem jeden zápas vyhrál a ve druhém se za stavu 5:5 do 6ti porazil sám. Nicméně stejně pochybuju, že by se pak dál dalo s tímhle ratingem něco vyhrát. Nevadí, už se sem nejspíš v životě nepodívám a celkem bez lítosti podnik opouštím. Zítra v California Billiards se jich musím zeptat předem, jaký rating mi hodlají dát.

[111118_1700UTC-8]
Dneska se zas pojedu podívat do Lucky Shot. Tak uvidíme, jaký mi dají rating a jestli budu zas čistit stoly ;)

[111117_2300UTC-8]
Začínají se tu nade mnou pomalu stahovat mračna. Doslova (počasí se kazí a už celý den je pod mrakem) i obrazně - nějak mi Amíci přestávají být ochotní dávat dolary jenom za úsměv :D Celý den jsem víceméně proflákal s odůvodněním, že si přece potřebuju odpočinout, takže večer jsem jel hezky při síle vyzkoušet poslední novou hernu Cuetopia. Nedaleko tu sice ještě mám Shoreline Billiards, ale tam se nehrají otevřené turnaje, jenom liga APA. A tu má cenu hrát, pokud byste tu byli alespoň půl roku.

Vyhýbám se Bayshore Freeway 101, protože tam bych celou cestu jenom popojížděl a s pocitem místního starousedlíka se do San Jose vydávám po Junipero Sierra I-280, která nejdřív asi pět mil hezky jede a zbylých pětadvacet prakticky stojí. Hm. Jestli sem někdy pojedete, vemte si z půjčovny místo auta motorku.
Cuetopia je docela hezky zařízená, dokonce má udělaný bezbariérový přístup a jinak se nevyznačuje vůbec ničím. Pořád mám ještě do začátku turnaje nějaký čas, tak se jdu rozehrát a mám pocit, že mi to celkem jde. S ratingem to tu mají stejné jako California Billiards, A+, A- a podobně. Podle předchozích turnajů se domlouváme s pořadatelem, že bych měl odpovídat cca ratingu A+, nicméně pak tam někdo pohotově hlásí, že jsem s ratingem A handicap vyhrál (hned se otáčím, kdo to je, jestli právě nedorazil z Prahy :o)), takže mi nakonec dávají AA-. Další rána přijde ve chvíli, kdy se herna zaplní hráči. Je jich nějak víc, než čekali, takže vyhlašují originální způsob zrychlení akce - single KO. No to je zlé, protože já málokdy hraju první zápas dobře a druhého se tu už nemusím dočkat.
Poslední jobovku se dozvídám těsně před zápasem - hraju s Colinem, kterého si pamatuju z barbox turnaje (kde jsem s ním prohrál ve třetím kole A strany). Má stejný rating, je to rovný zápas do 5ti se střídavými rozstřely. Colin hraje pečlivě a velmi dobře. Z prvního rozstřelu rovnou dohrává, ve druhé hře se snaží o jistotu, ale ta nevyjde a na stole zůstává středně těžká kombinace 4-9, kterou kazím. Znovu dohrává a další bod přidává z rozstřelu. Mně rozstřel nepadá, Colin dohrávku kazí a já mám první bod. Jeho rozstřel není nic moc, zkouší nesmysl a nechává mi lehkou dohrávku. Bohužel znovu kazím a prohrávám 1:4. Rozstřeluju, opět mi nic nepadá a Colin bezchybně dohrává. Z tohoto turnaje jsem vlastně nejvíc času strávil na cestě ;)
Malá poznámka na závěr - na turnaji se kolem jiného stolu míhá mladý hispánec s kšiltovkou, náušnicí a páskem kalhot někde u kolen. Hraje rychle a dobře. Dvakrát se mě ptá, jestli si nedám o peníze. Dvakrát s úsměvem odmítám. Jméno jsem nezjistil, ale od jiných dvou hráčů se dozvídám, že se právě vrátil z osmiměsíční cesty po Státech se čtyřicetitisícovým plusem. Takových je tu v okolí víc a jsou důkazem faktu, že v Americe v době hospodářské krize se kulečníkem uživíte jenom takhle. Teda pokud nejste Shane Van Boening.

Challenge No. 5 - turista

[111116_2200UTC-8]

Po včerejším náročném dni mám dnes na programu jenom udělat si závěrečný výlet do města a k Pacifiku. Nejdřív zkušeně parkuju u Pioneer Parku a pneumatiku zarážím do obrubníku, kam až se vejde. No a když jsem ten turista zdaleka, nechávám auto bez problémů tři hodiny na dvouhodinovém parkování a mezitím se podívám do Chinatownu a obchodní čtvrti. Oni tu žádné papírové hodiny za čelní sklo nebo lístky z automatu nevedou (kromě míst, kde se platí po čtvrthodinách), takže soudím, že ověřovat si časy každého auta nemají síly.
Potom chvilku fotím náladovky soumraku nad Pacifikem a nakonec se vypravím na kopec nad městem vyfotit si skyline (bůhví, jak se to řekne česky). Cestou se nejdřív prokousávám večerní zácpou a potom dlouho hledám, jak se dostat nahoru. Jsou tu všude vilky a soukromé pozemky a já bych přece jenom nerad, aby na mě někdo střílel. Takže nahoru na vyhlídku se dostanu až pozdě a oblohu nad městem nemám tmavě modrou, ale černou jako uhel. Ach jo. Do hotelu dorážím zase až večer úplně hotový.

[111116_1300UTC-8]

Včera večer jsem se byl rozloučit s místem, které pro mě navždy zůstane první hernou v Americe, kde jsem hrál pool - v Edgie's Billiards. Majitelé si mě z minulého týdne dobře pamatovali, takže handicapovaný turnaj v 8-ball začínám už zase s příšerným HC10. Prvnímu soupeři dávám tři hry plus rozstřely (v osmičce tu hrají na minimálně tři vítězné, takže náskok je 3:0 do šesti) a než se stihnu rozkoukat, je vlastně skoro po zápase. Prohrávám vysoko 6:2 a hned toho jdu využít k mohutné propagandě za snížení ratingu nebohého Evropana :) Jsem velmi výmluvný, apeluju na všechno možné od zostuzování handicapu jeho přirovnáváním ke komunismu přes upozorňování na diskriminaci a vyzdvihování kvalit protihráčů až po vyhrožování, že je veřejně odsoudím před miliony čtenářů mého blogu :-D Organizátoři se lámou smíchy, nicméně do dalšího zápasu mi dávají HC9.
Hraju sice příšerně, ale co zkazím, to zprasím. Soupeři dávám také tři hry a z mých šesti bodů jsem dva získal přímo prasetem a dva další (druhý z nich za stavu tied-up) díky nebohému soupeři, který už nevěděl ani kde je nahoře a kde dole. To mi dodává potřebnou kuráž, takže s hlavou vztyčenou vstupuju do zápasu se starým Filipíncem, který vypadá, že z rodného souostroví před chvílí připlaval, v ruce drží omlácené erární tágo a dle vzhledu byste mu nejspíš na hlavním nádraží nabídli pětikorunu. Teda pokud byste si nevšimli, že má HC12 :-D Hraje naprosto geniální kulečník a hned v první hře dohrává zdánlivě nedohratelný stůl. Ve druhé mi nechává po jistotě jen minimální šanci a znovu dohrává. Pak mu nepadá rozstřel. Z dosavadního svižného tempa soudím, že je potřeba ho nejdřív trochu zpomalit a vydráždit. Začínám taktizovat, posílám svoje koule před díry a basuju. Trefuje, ale ne do díry a já opakuju stejný postup ještě dvakrát, až na stole zůstává pohodlná dohrávka. Mám první ze tří bodů. Druhý přidávám dohrávkou z rozstřelu a Filipínec je teď už dost nervózní. Mně zbývá jeden bod, jemu čtyři. Výbornou šanci ukončit zápas mám hned v další hře, ale jsem z toho tak nervózní, že kazím lehkou dohrávku. A pak nevěřícně koukám, jak doposud prakticky bezchybný soupeř nejdřív kazí přívod a pak naprosto odpadá při zoufalém pokusu nezabasovat se na černou kouli. Trochu napravuju svou reputaci jednou těžkou koulí a zbytek už mě nenechává ani hrát a vzdává.

Organizátoři hned zbystřili a zvyšují mi HC na 9,5. Mladého Vishaje z Indie s HC9 rozstřílím 3:0 a cítím, že mi právě naskočil mód nesmrtelnost (zeptejte se Pavla Balaštíka, co to znamená :). Handicap mi sice poskočil na 10, ale mně už je to jedno. Soupeři dávám náskok čtyř her bez rozstřelů. Díky tomu ho na stůl pouštím jenom na dvě basy, z nichž ani jednu netrefil. To bylo finále B strany a finále celého turnaje už nás zase nenechávají hrát. Jen tak pro zajímavost se ptám, jaký handicap mám teď, prý 11. Tak s tím už by tu hrál jenom šílenec. Protože se sem už nevrátím, tak si hernu ještě na poslední chvíli fotím a vyrážím do hotelu.

[111115_1430UTC-8]

Návštěvu samotného San Francisca jsem začal velmi nestandardně - na místním úřadu pro vyřizování pokut. Říkají tomu honosně něco jako SFMTA customer center. Vlastně jsem skoro čekal, že mě tu dříve či později menší srážka se zákonem nemine, ale nečekal jsem ji takhle brzo a už vůbec ne při parkování, když jsem obíhal ceduli na ulici ze všech stran a ujišťoval se, že se tu opravdu parkovat smí. Jenom jsem odbočil za roh vyfotit si město z výšky a už jsem měl na autě zastrčenou cedulku. Prý "bezohledné parkování". Jde o to, že SF stojí na mnoha velestrmých kopcích a zaparkovaná auta jim tu čas od času samovolně sjíždějí. Takže můžete sebelíp zaparkovat, ale pokud nevytočíte přední kola a nezablokujete je o obrubník PLUS nezatáhnete ruční brzdu, dostanete pokutu $50. Po pěti dnech v Americe, kde jsem si už zvykl že veškerá dopravní značení píšou jak pro blbce, se cítím podveden. Tohle na tu ceduli "2 Hours Parking" rozhodně mohli připsat.

Kontroluju adresu na bloku s pokutou a okamžitě vyrážím na setkání se zákonem. Nejdřív u jednoho okýnka se mě chlápek zeptá, jestli chci k pokutě "dostat slyšení". Tak odpovídám, že rozhodně chci, dostanu číslo a čekám. Když se rozsvítí příslušné okénko, znovu ukazuju pokutu, potom pas a dozvídám se, že to nevyřídí tato paní, ale nějaký officer při úředním slyšení. Chjo, znovu čekám. Nakonec mě vyvolají jménem (resp. mojí emerickou přezdívkou "Zímn" ;) a jdu do skleněné krychle, kde na mě čeká rozesmátý Alex bůhvíkdo, přeje mi krásný den, kouká na pokutu, pas a rozevlátě mává rukama jakože když jsem turista a z takové dálky, tak že to je samozřejmě oukej a že to hnedka smete ze stolu a néééé, nemusím nic platit a všechno bude zas olrajt, že přece nejsou žádný debilové a že to je jasný, že nemůže každej hned vědět, jak se správně parkuje v kopci. Nakonec se bavíme o tom, jak byl v Praze a jak se mu tam moc líbilo a že je grejt jet do emeriky hrát půl a tak podobně. No, rozhodně jsem zjistil, proč to čekání na slyšení tak dlouho trvá :D

Ačkoliv jsem nyní perfektně poučen o správném parkování ve svahu, nechávám auto v garáži dva bloky od Alexe a do města vyrážím tramvají. Kdybych měl popsat všechno, co jsem v SF viděl, asi bych tu u PC proseděl většinu pobytu, takže musíte počkat až do návratu do PRG, kdy sem hodím odkaz na fotogalerii.

Dal jsem třicet tisíc za letenku, abych mohl dát sto padesát za jednu Plzeň! Tak by mohlo znít motto Čecha v české hospodě kousek od Transamerica Pyramid. Čekal jsem nějaký omšelý bar, který si zřídil párek Amíků po dovolené v Praze, je to však podnik ryze český, trochu přeplácaný, ale jinak velmi příjemný. Všude po zdech jsou české tabulky a čeština zní i za barem. Pivo dostanete do vychlazeného půllitru a mně k němu majitel přihodil jako pozornost talířek s báječným uherákem. Z jednoho piva jsou hned dvě a po celodenním chození s týdenní abstinencí se z hospody šinu velmi rozvláčně.
Dojdu až k moři a v dálce (mnohem větší, než jsem si myslel) konečně uvidím TEN most. Rozhodně stojí za to ho vidět a protože je už skoro večer a na focení mostu bych si musel dojít pro auto na jeden konec města a přejet s ním na druhý konec, rozhodnu se radši vrátit do hotelu a zajet sem druhý den za svítání.

Challenge No. 4 - prachy, prachy, prachy :)

[111113_2230UTC-8]
Tak už jsem zpátky z obou nedělních turnajů. Tentokrát mi zase pro změnu Amíci vyprášili kožich. Stejně jako včera jsem hrál nejdřív velký turnaj na malých stolech a potom malý turnaj na velkých stolech. Barbox Tourney pokračoval kolem poledne zápasem s Ericem Haradou v pátém kole B strany, kterou organizátoři pro zrychlení zkrátili na 3 vítězné místo původních 5ti. Oba jsme hráli dobře a když se v kritickém okamžiku štěstí usmálo na soupeře, vyhrál těsně 3:2. Zajel jsem si do hotelu odpočinout a večer znova nastoupil na desítkový nehandicapovaný turnaj. Tady musím trochu odbočit - v Americe se připravte na množství nám cizích "house rules". Každá herna si v podstatě sama stanovuje, jak se ta která disciplína bude hrát a nejenom Evropan, ale i místní hráč se na ně musí případně pozeptat. Pořadatelé turnajů si tu tak mohou stanovit nejenom jestli se rozstřely střídají, nebo řídí vítezstvím v předchozí hře, ale klidně i jestli se hraje hlášená, nebo nehlášená hra, dokonce jsem slyšel o turnaji, kde byly zakázané jistoty v osmičce. Dále se připravte na to, že případně zakážou jump-shoty, massé, nebo rozstřelovací tága, která na špičce nemají kůži (jako například to moje). Tohle všechno si musíte zjistit před turnajem a ještě vám toho řeknou půlku. Nemyslím si, že by to dělali naschvál (ostatně tady nikdo nic nedělá naschvál) - prostě si na všechna svoje pravidla ani nevzpomenou, nebo jednoduše předpokládají, že to a to je základ, který přece každý zná... A když už jsem se zmínil o naschválech, musím popsat neuvěřitelnou a krásnou atmosféru místních turnajů. Před cestou jsem se trochu bál, že mě tu budou mít za exota a každý si tu o mě bude myslet něco jako "Co tu sakra chce? Přijel si sem pro prachy, nebo co?" Takhle nějak se občas tváří někteří nejmenovaní hráči jednoho nejmenovaného města na Moravě, když si tam člověk přijede zahrát (zejména pokud si tam přijede zahrát z Prahy :-P). Tady mě sice mají za ještě mnohem většího exota, ale jedině v dobrém. "Ahoj, já jsem ten a ten, rád Tě poznávám", slýchávám před zápasem. A po zápase i když vyhraju, slýchám zas něco jako "díky za fajn zápas, hraješ dobře, rád jsem si s tebou zahrál" - a to všechno se širokým úsměvem beze stopy ironie! V místních poměrech si naprosto nedokážu představit poznámky jako "tos měl pěknou kliku", nebo "jsem ti to nechal" a případně ještě mnohem horší, které jsou u nás bohužel naprosto běžné.
Prvním kolem desítky jsem prošel celkem bez problémů, zato ve druhém tvrdě narazil. George Michaels je dvaašedesátiletý pán, vypadá na sedmdesát, hraje na třicet. Jakmile na cílovou kouli alespoň trochu vidí, hru většinou dohrává. Podaří se mu mě natolik rozhodit, že i v případě jeho nespadlého rozstřelu dohrávám většinou k osmičce nebo devítce, pak se mi rozklepou ruce a vyčištěný stůl mu nechávám. Malý turnájek pro nějakých 16 hráčů s první cenou necelých sto dolarů opouštím jako 5-8. Ale vezměme to z té lepší stránky - skočil jsem na stejném místě, jako například Rafael Martinez. A ostatně samotný George prý hrál v osmdesátých letech v týmu s Nickem Varnerem. Tak to jenom abyste měli představu, kdo sem na tyhle malé, večerní dýchánky chodí ;)

[111113_0330UTC-8]
Jestli někdy přijedete do zálivu hrát kulečník, nesmíte minout California Billiard Club Bar and Grill. Oni sami o sobě tvrdí, že jsou hlavním kulečníkovým svatostánkem v Silicon Valley, já bych jim to klidně podepsal na celou oblast tzv. South Bay Area. Krásná herna se svou zdí slávy, kde jsou podepsáni všichni mně známí velcí hráči Ameriky (a ještě spousta dalších), 2 snookery, 2 velké karamboly, skoro 30 devítek, 8 šestistopých "barbox" stolů a dva fotbálky, to všechno umístěné do podkovy kolem velkého baru, kde kromě drinků dostanete i najíst (vyzkoušel jsem půllibrový cheesburger, který mě nasytil na zbytek dne). Ceny jsou tu naprosto pohodové. Kdo si dá něco v pražské Balabušce, ten si může cokoliv dát i tady (to ale s výjimkou Manhattanu asi všude v Americe).
Zrovna jsem se trefil do termínu, kdy zde paralelně probíhá výstava nesériových tág, která vyrobili většinou přímo sami vystavovatelé. Kromě toho si tu můžete nechat mezi zápasy i namasírovat záda od profesionálky. To je servis!

V herně se od 11:30 lze rozehrávat na turnaj malých stolů, Barbox Annual Tourney 8-ball. V Čechách jsou malé žetoniéry spíš kulečníkem pivařů někde ve špinavém baru, tady ve Státech je to samostatná disciplína a zřejmě dost populární, soudě alespoň podle množství pořádaných turnajů a velikosti dotací. Každopádně je to rozhodně poprvé, co jich vidím osm ve dvou řadách, s profi koulemi a novým plátnem Simonis.
Na turnaj dorazilo 70 hráčů a protože jsem v pavouku nalosovaný až úplně dole, nejdřív skoro 6 hodin čekám. Až navečer začínám turnaj zápasem s May, která je zřejmě ještě víc nervózní, než já. Oba leccos kazíme a teprve v závěru se trochu zvedám. Vyhrávám i druhý zápas a nechávám se zapsat do paralelně probíhajícího handicap turnaje v devítce. Tady se v ratingu už ztrácím úplně. Mají nějaká B+ B- A- A+ a jiná písmenka a třeba mezi A a A+ se nedává náskok žádný. Mně dávají rozumný rating A (za rozumný jsem se tu už naučil považovat takový rating, se kterým bych měl být schopný turnaj vyhrát), s nímž se celkem snadno dostávám do finále. Mezitím ale hraju další kolo barbox turnaje a prohrávám, takže v neděli budu pokračovat v béčku zápasem se starým dobrým známým Ericem Haradou. Přebíhání mezi devítkou na velkém stole a osmičkou na malém je skutečně vzrušující zkušenost ;) Ve finále devítkového handicapu hraju s mladým klukem Simonem, hned něco kazím a během pár minut prohrávám 2:4 do 5ti. Naštěstí pak Simonovi nepadá rozstřel a za pomoci pár jistot se mi daří udržet ho na židli až než vyhraju 5:4. Uf.

[111112_0315UTC-8]

Lucky Shot je moc pěkně udělaná herna a hned se tu rozhodnu zůstat. Začínám si pomalu zvykat, že všude kde to vypadá jenom trochu pěkně, je obvyklé podložku na rozstřely používat. Tady mají ratingy trochu jinak postavené, C, B, A, AA, AAA, SP a PRO. Dostávám AAA s tím, že se na mě zase podívají při hře. Jsem s tím celkem spokojený, protože ostatní AAA jsou na horší úrovni, teď jde jenom o to si ho udržet. Taky se hned koukám do pavouka na potenciální hrozby, jsou tu dva hráči s ratingem SP (oba odhaduju na stejné úrovni, jako já) a jeden PRO, instruktor BCA Eric Harada. V prvním zápase kazím první dohrávku, pak i druhou, ale soupeře znám z minulého turnaje v Edgie's Billiards a není nebezpečný. Když mám pak pocit, že se pořadatel trochu uklidnil a začal svou pozornost věnovat jinde, nasypu tam Ronovi potřebné body a postupuju do druhého kola. Jsem rozhodnutý ještě i tohle kolo hrát na půl plynu, protože organizátor už na mě zase kouká (netuším, jestli ho nějak upoutal rychlý obrat v zápase), ale hlavně tady ještě lze spadnout do béčka, kdežto od dalšího kola se už hraje single elimination a navíc tam čeká ten profík.
Soupeř si se mnou neví rady, nechává mi otevřené stoly a plyn neplyn, brzo dost prohrává. Vyděsím se, že by mi před dalším zápasem mohli zvýšit rating a tak mu rychle něco pouštím i s obvyklým efektem - hned zbystří, uklidní se a začne hrát dobře. Nakonec to máme tied-up a kdyby se toho tolik neleknul, mohl i vyhrát. Můj rating tím pádem samozřejmě zůstává nezměněn.
Eric Harada začíná náš zápas (já hraju na 4 vítězné, on na 6) dvěma rychlými body (ten druhý po mojí hrubé chybě), já mám po náskoku a po náladě. Pak pokračuje nemastným neslaným rozstřelem a hned mě zkouší navnadit těžkou dohrávkou, při které bych sám pravděpodobně zkazil a jemu vyřešil problém. Dohrávám jenom pár nepotřebných koulí a basuju. Netrefuje, dává faul a přichází o jeden bod, pak i o druhý. To ho zřejmě probudilo a začíná hrát naplno. Možná až moc - udělá bod, ale v šesté hře dělá nervózní chybu a nechává mi tam snadnou dohrávku. Nepadá mi rozstřel, Eric dohrává, ale pak se to samé stane jemu se stejným výsledkem. Reálný stav je 4:4, ale díky handicapu je po zápase a Eric míří do postele.
Další dva zápasy mě dovedly do finále, kde jsem zjistil zajímavou věc, v Evropě neslýchanou. Zatímco u nás i v Německu se spolu finalisté občas domluví na rozdělení peněz a neodehrání zápasu (někdy dokonce k menší nelibosti pořadatele), tady to naopak nařídí herna s odůvodněním, že už je pozdě :-O A ještě jedno pravidlo tu mají (skoro trochu váhám, jestli to sem psát, aby se tenhle zvyk bezděčně nerozšířil do Evropy...) Všichni, co se umístili na finančně ohodnocených místech musí po turnaji vyčistit stoly :-D Takže vesele děkuju soupeři za zápas, vykartáčuju tři určené stoly, beru peníze a jedu se domů vyspat na zítra, kdy turnaj začíná už dopoledne.

[111111_1540UTC-8]
Dneska večer vyzkouším Lucky Shot. Je to sice zase handicapované, ale z minula už s tím mám nějaké zkušenosti a rozhodně si nenechám dát HC10 nebo podobnou kravinu. Každopádně mám narozdíl od včerejška víc možností - kdyby se mi tam nelíbilo, pořád se ještě můžu jet do Edgie's podívat na zápasy o pořádné peníze, které se tam v pátek prý konají.

[111111_1111UTC-8]
Víte co je Kalifornie? To je když se spolu dva Filipínci baví španělsky. The Great Entertainer je spíš great pajzl a podle vzhledu hostů bych ho umístil kamsi do Indočíny :) Kdo si pamatuje pražskou hernu v Trojické někdy na přelomu století, tak bude mít hodně slušnou představu. Obrovská hala, stoly kam se člověk podívá (i když v Praze měli tehdy hlavně šestistopé hračky, kdežto tady jsou to klasické devítky), s podložkou na rozstřely nikdo nikoho neobtěžuje, protože těmhle plátnům už žádná podložka nepomůže. Foťák mám sice nabitý, ale radši ho vůbec nevytahuju a jsem hodně rád, že jsem si nechal notebook v hotelu. Bar vedou dva šílení, fousatí motorkáři, z nichž jeden je evidentně odborník přes kulečník (pořád mele naprosté nesmysly, tváří se u toho důležitě a jeho každé druhé slovo je některá z podob anglického f..k), zatímco druhý obsluhuje a šéfuje jukeboxu, takže tam brzy není slyšet vlastního slova. Celé to na mě působí dojmem, že jsem se ocitnul někde na Barrandově při natáčení hodně levné komedie o Americe.
Hráčský meeting před turnajem obsahuje i vysvětlování pravidel desítky a já zjišťuju, že jsem tu jeden ze tří, kteří to už někdy hráli. Ředitel turnaje je překvapivě milý chlapík s tváří filmové hvězdy, chováním anglického gentlemana a už na první pohled sem vlastně vůbec nepatří. To už se sem spíš hodím já (od příletu jsem se neholil a chodím v pomačkaném tričku, abych vypadal nemajetně a nebezpečně :D). Po prvních dvou zápasech se začínám považovat za budoucího vítěze turnaje, i když je každý stůl jiný, jeden rychlý, druhý pomalý, třetímu neodrážejí mantinely, na čtvrtém nefungují taháky a na pátém vůbec nic. Ve čtvrtfinále narážím na prvního hráče, který opravdu něco umí. Tady se nehraje na tři fauly po sobě a on toho výborně využívá. Nejde ho zabasovat, protože se vůbec nepokouší těžké basy trefit, ale hned začne vyrábět problém někde jinde na stole. K tomu se mi podařilo zkazit první šanci na výhru, když jsem ve snaze o lepší pozici na desítku zbytečně zkazil jednoduchou devítku. Z mého vysokého náskoku brzy není nic a stav je "tied-up", oběma nám k vítězství zbývá jediný bod. Basuju, on mi basu vrací. Na stole jsou poslední čtyři koule. Trefuju mu šestku o dva mantinely do rohu, pak sedmičku a kazím velejednoduchou osmičku. Ani moc nevím proč. Dochází mi to až v autě cestou do hotelu, když koukám, jak se mi ruce vyčerpáním klepou na volantu. Počítám, že jsem od úterý naspal celkem 9 hodin a s tím se vyhrávat opravdu nedá.
Jedeme dál. Cítím, že si tu pro mě Amíci nějaké peníze přichystali, ale musím si pro ně chodit trochu s rozmyslem. Iľl keep you posted.

[111110_1540UTC-8]
Tak změna, pojedu do podniku The Great Entertainer. Hraje se tam dneska moje oblíbená desítka, bez handicapu a mám to pár bloků, takže mě nečeká zase hodina strávená na parkovišti jménem Bayshore Freeway. Pomalu zjišťuju, že i v zemi internetu a facebooku je pořád nejlepší prostě zvednout telefon a zavolat si.

[111110_1200UTC-8]
Dneska se o ně budu pokoušet v herně Cuetopia. Bacha, při kliknutí na jejich záložku "Tournaments" mi ESET hlásí trojana, ale úvodní stránka je snad OK.

Challenge No. 3 - zahrát si první turnaj

[111110_0945UTC-8]
Místní kulečníkový socialismus v podobě handicapovaného turnaje mám teda za sebou. V jedné věci jsem chlapíka blbě pochopil - profíci tu nezačínají na -13, ale na +13. Čím vyšší úroveň hráče, tím větší číslo v intervalu 2-13. Nikoho s dvojkou jsem včera naštěstí neviděl, protože už handicap 3,5 označuje dosti ubohou paštiku. Jak to celé funguje? Hraje se minimálně do čtyř. Pokud se sejdou hráči se stejným číslem, hrají set do čtyř, vítěz rozstřeluje. Rozdíl 0,5 znamená všechny rozstřely pro slabšího (netuším, kde vzali dojem, že VŠECHNY rozstřely jsou tak malá výhoda, když lze díky nim skoro jakýkoliv zápas ukončit bez soupeřovy asistence) a rozdíly v celých jednotkách znamenají hry navíc pro lepšího - zatímco u nás je zvykem dávat slabšímu náskok, tady se místo toho prodlužuje zápas silnějšímu.
Rovnou zkraje přiznávám, že taktiku prvního zápasu s prohrou jsem včera nepoužil. Přijel jsem se tam hodinku před začátkem rozehrát a ačkoliv jsem se snažil nehrát žádné šílenosti (a zahrát nějakou kravinu hned poté, co jsem trénoval těžší strk), rovnou jsem si vykoledoval HC7 místo původně slibovaných šesti. Protože bylo málo lidí, seškrtali dotaci a já se rozhodl, že kvůli max. $100 za první místo si přes hubu dát nenechám. Nějak mě to uklidnilo, nebo co... že jsem si pak zahrál jak při tréninku. Můj první soupeř měl HC8,5, takže jsme hráli do 5ti (on) : 4(já) + moje rozstřely. První rozstřel mi nespadl, soupeř hned zkazil, dostal dohrávku, eso, další dohrávku a vzdal. Asi ho ten zápas nějak nebavil, že si nechtěl tu (možná) poslední hru zahrát. S mým HC to samozřejmě udělalo cosi příšerného, dostal jsem HC10.
V dalším zápase jsem dával dvě hry a rozstřely k tomu, což u chlapíka schopného dohrát čistou nebyla žádná legrace, vyhrál jsem jen tak tak. Následoval stejný zápas s velmi podobným soupeřem, ovšem s jednou náhodnou devítkou a jedním esem už dopadl zápas líp pro soupeře. Až teprve po sbalení tága se mi obtěžovali říct, že do béčka se sice po prvním kole automaticky nepadá, nicméně lze tento sestup koupit za dalších deset babek. Tak jsem to zas smontoval a hrál dál s HC upraveným na 9,5. Tentokrát jsem dostal dva soupeře s náskokem tří her, prvnímu jsem k tomu dával ještě rozstřely. První zápas byl pohodový se spoustou vtipných poznámek a srandy okolo, ale za to ve druhém jsem hned na začátku něco nedal a začalo peklo. Cokoliv soupeř zkazil, byla basa, nedalo se z toho nic vymyslet. Zkoušel jsem ho vybasovat, místo toho mi v jedné hře trefil prase o čtyři mantinely, v jiné zas netrefený přívod vyústil v kombinaci na devítku, zkrátka lucky boy. Prohrával jsem vysoko 1:3 (tzn. po započtení HC totéž, jako 1:6 do 7mi), když soupeřovi konečně došla kouzla. Zkazil jednou, zkazil podruhé a já se znova chytil. Nakonec jsem ho přetlačil 7:6.

Na tomhle turnaji spolu finalisté A i B strany hrají o postup do celkového finále, zatímco oba prohrávající mají dělené 3. místo. Mým protivníkem ve finále B strany byl poměrně zkušený hráč, stejný HC, otevřený set do 4 bodů. No a bohužel v tu chvíli mi došly veškeré síly. Už předchozí zápas jsem vyhrál spíš silou vůle, ale tady už nevycházelo nic. Prohrál jsem 4:1, dostal za 3. místo nějaké peníze (tak tak na dvojité startovné a účet, benzín si protentokrát musím zaplatit sám). Do hotelu jsem se dostal po 24 hodinách od posledního vstávání. Uf. Dneska se musím ještě před turnajem vyspat... jinak tam nemusím jezdit. A jestli si tentokrát nezapomenu nabít foťák, možná vyfotím i místní specialitku - "rozstřelovací podložku". Tady si totiž musíte pro ochranu plátna při rozstřelu podložit bílou kouli čtverečkem dalšího plátna, LOL! Kdo zná můj vyhraněný názor na plastovou folii ke stavění koulí pochopí, že na tuhle ptákovinu už nemám slov :D Seeya!

Challenge No. 2 - najít nejbližší kulečníkovou hernu

[111109_1130UTC-8]
Tak tohle byl celkem jednoduchý bod. Je jich tu v okruhu 20ti mil asi 5 velkých. Dneska si zahraju devítkový handicap turnaj v herně Edgie's Billiards. Mluvil jsem s majitelem a maj to celkem zajímavě udělané, že on organizuje turnaj, jeho žena zřejmě vede bar a třetí člověk sleduje zápasy - hlavně prý nové hráče, kterým na začátku stanoví handicap uprostřed stupnice a podle jejich výkonu v prvním zápase se tento dále upraví. Hraje se jednoduché KO s garancí minimálně dvou zápasů. V Evropě bychom tomu nejspíš říkali zkrácený dabl (ovšem zrácený už po prvním kole béčka). Takže jestli to všechno chápu správně, jde o to první zápas vysoko prohrát, s posíleným handicapem je pak strašně seřezat a nakonec se pokusit nedostat přes hubu :D
Tak a teď zpátky na zem - ten člověk říkal, že tam prý chodí 20-30 hráčů různých úrovní až po profíky začínající na handicapu -13. Takže předpokládám, že možná vysoko prohraju bez ohledu na handicap. Uvidíme. Stay tuned!

Challenge No. 1 - dostat se úspěšně TAM

[111108_2000UTC-8]
Můj pohovor s Immigration inspectorem byl poměrně zajímavý s vtipnou pointou. Nejdřív se zeptal na účel cesty a když kromě obvyklého "tourist" slyšel ještě "pool", začal střílet dotazy. Jestli jsem si s sebou vzal tágo, jestli jich mám víc, jaké značky je moje hrací tágo a kolik váží. Když slyšel, že se chci jet podívat na Mosconi Cup do Las Vegas, tak se dost uklidnil, nakonec se (skoro) usmál, orazítkoval mi pas a prozradil, že taky hraje... doufám, že ho zítra někde na turnaji potkám, že bychom si promluvili trochu víc jako rovný s rovným.


U Hertzu jsem místo rezervovaného "medium compact" auta dostal bílou Corollu S s arizonským číslem (navíc pouze vzadu), ze všech stran ospoilerovanou a s pořádným křídlem na zadku. Neměl jsem úplně jasno v tom, jestli se tu mám spíš zviditelňovat, nebo se spíš držet v šeru. Hertz to vyřešil za mě :D




[111108_1540UTC-1]

Takže máme odstartováno. Už podruhé během dneška jsem vymrštěn v hliníkové trubce do desetikilometrové výšky a momentálně se prý pohybuju někde nad Islandem (nemám tu signál GPS, takže si to nemůžu ověřit).
Jídlo naštěstí chutnalo mnohem líp, než vypadalo, takže ke štěstí mi chybí už jenom trochu víc místa na notebook. Při vstupu mě tahle rachotina šokuje krásnými dvojsedačkami otočenými proti sobě se spoustou místa kolem. Protože tuším, odkud vítr fouká, koukám na palubní vstupenku a jdu dál mezi pořád ještě rozumně uspořádanými dvoj a trojsedačkami. Pak znervózním, protože sedadel už je v jedné řadě deset a uličkou se dá sotva chodit natož tahat kufr. Naštěstí tahle králíkárna končí dřív, než může začít další oddělení. Tam už by se vážně asi stálo.

Jak a proč

Nápad objet na volné noze a s tágem v ruce kus Spojených států mám už od roku 1996. Plánování začalo někdy v roce 2007. Přípravy na jaře 2011. A teď...

Expedice startuje už 8.11.2011!